Ať přijdete do jakéhokoliv trochu většího města v naší republice, setkáte se se stejným průběhem událostí v bytových záležitostech romských rodin. Stejná režie, stejný průběh, stejné výsledky. Brno, Olomouc, Slaný, Česká Lípa – to jen namátkou. Všude stejná pachuť čehosi nepatřičného, především lhostejnosti.

Lhostejnosti koho? A pachuť čí?
Často v našem listu píšeme o jedné polovině problému: neschopnosti Romů vstřebávat alespoň ty nejzákladnější pojmy o tom, jak záležitosti fungují a jak je třeba se bránit z pohledu obyčejného občana.
Ale co úřad? Platí pro něj jen strohá litera zákona, jak se říká, nebo je mezi těmi řádky předpisů ještě něco víc? Platí vždy jen jediné pravidlo, nebo je mu v dané věci nadřazeno jiné? Pro úředníky je to jasné. Zákon je zákon a basta! Když starosta neřekne, jak si věci představuje, bráno z pohledu člověka, který sleduje zájmy obce vcelku a ve všech souvislostech, je zle. Ještě hůře (častěji) bývá, když prohlásí: tvrdě a nekompromisně, začínáme nulovou variantou!
Ale co ti lidi a co ty děti – nevinná stvoření, toužící po laskavém pohlazení? Místo toho kopanec. Bída!
Řešení je vždy jednotné: rodina na ulici a děti odebrány do ústavu. Skvělé! Nechci být příliš přísný a neobjektivní. To přece dělali už nacisti: dospělí nejraději do plynu a … děti na převychování. Moc jsme se nepoučili a moc nepokročili.
Situace zcela typická: Rodina Žigových, Bruntál, čtyři děti. Žijí ve svobodárně. Platili nepravidelně, kdo se jim může divit, mají exekuci. Odvolání nepodali, prý jim romský poradce doporučil, ať to nedělají, že budou bydlet. Jak? Může být ještě horší situace? Může a bude. Vystěhují je na ulici!
Co dělá sociální odbor? Orgán péče o děti nařídí poslat děti do ústavu. To je vše! Jiná cesta není.
Tolik otazníků jsem ještě v žádném jiném článku neužil. Žádné odpovědi od těch, kteří by odpovídat měli.
Tohle je zadání politických demokratických stran, které usilují v naší zemi o volená místa na radnicích? Je nejvyšší čas se zamyslet. Přitom modely účinných a humánně přijatelných opatření existují.

Karel Holomek