Dobré i špatné. Když jsem pracoval na obvodě, setkával jsem se s těmi, které jsem za dobu působení znal. Mohu říct, že mi ná vštěva některých pacientů byla více a jiná méně příjemná. Tím nemyslím jen na Romy. Myslím, že v té době jsem poznal bílé i snědé lumpy.

Po čase jsem začal pracovat v nemocnici a ještě později jsem se stal vedoucím pracovníkem. V nemocnici se lékař většinou setkává s lidmi, které předtím neznal. Pacienti jsou „dobří“ a „nedobří“. Nechci vyzdvihovat žádnou etnickou skupinu. Jsem gadžo a jsem na to hrdý. Na druhé straně žiji s Romy a snažím se o respektování této komunity. V něčem jsou ale jako pacienti jiní: třeba jich přijde s nemocným více, jsou trochu hlučnější a to mi dost dlouho vadilo. V duchu jsem si říkal: „Zase hejno cikánů“. Nemyslel jsem to hanlivě, ale v hluku se hůře pracuje. Časem jsem se na to díval jinak. Jednou přišla skupina temperamentních, upovídaných Romů. „Kolik vlastně nás bílých má to štěstí, že nás k lékaři doprovázejí ti, které máme rádi,“ vytanula mi na mysli otázka. Došlo mi, že z hlediska pacienta je přítomnost rodinných příslušníků pozitivní (alespoň většinou). To že to vadí mně, doktorovi, je můj problém, já tu přece jsem pro pacienta. A buduli poctivý, musím uznat, že se na mé přání skoro vždy horda doprovázejících Romů zklidnila a nerušila; ale bylo jim to potřeba téměř vždy jasně říct. Tak to je jedna ze zkušeností s Romy, a myslím si že patří mezi dobré. Mě osobně to obohatilo.
Pracuji v zařízení, kde pacienti nebývají většinou dobrovolně. Rodiče se někdy čertí a domnívají se, že my jsme ti, kteří způsobili odnětí jejich dětí. Romové jsou vesměs temperamentnější, bouřlivější, musím uznat, že často i verbálně agresivnější, ale nikdy jsem od cikána nedostal přes hubu. Fyzicky jsem byl vždy napaden bílým rodičem. Když mi spílal Rom, tak spílal, ale nikdy se nestalo, že by mi mazal med okolo úst a vzápětí na mne podal stížnost. Když měl něco proti mně, tak to řekl a situaci jsme se společně pokusili řešit. Cikán mne nikdy nepodrazil, na rozdíl od některých bílých rodičů. Pracuji ale převážně s dětmi. Tady nevidím rozdíl.
Asi bych o tom mohl psát více, ale vzpomněl jsem si na dvě ze svých dcer, Romky. Jedna je snědá, tedy černá až modrá, druhá je podstatně světlejší až bílá. Když byly kdysi dávno ještě školou povinné, šíleně se pohádaly. Najednou ta tmavší zařvala na tu světlou: „Ty černá hubo“. Musel jsem se smát. takovej malej smrad, někde slyšel nadávku a vůbec neví, co říká. Přátelé, ono je to úplně jedno, jestli přijde bílý nebo černý pacient, Čech nebo Rom. S Romem i s Neromem mám v podstatě stejné zkušenosti. V rámci přípravy a doktorandského studia se zabývám problematikou vztahu matka – dítě. Vlastně sleduji určité atributy na rodině a dětech i z hlediska etnického již několik let. Mottem mé práce je zdůraznit to, co je na majoritou často neoblíbené minoritě pozitivní. O tom negativním všichni víme, ale o kladech nám v podstatě nikdo nikdy neřekl. Víte, když jsem ukončil základní a pak střední školu, byly moje znalosti o „cikánech“ tyto: jsou blbí, černí, špinaví a smradlaví. Tyto poznatky silně odporovaly informacím od rodičů. Ti mne učili toleranci, lásce k lidem bez rozdílu víry, pohlaví, věku, rasy apod. Život mne později spojil s Romy, mám je doma a díky svým dětem, ale i díky své profesi, jsem měl možnost poodhalit roušku jejich kultury (kterou však poznávám jen v útržcích). Vloni jsem přednášel na německém pediatrickém kongresu v Lipsku. Přednášku jsem nazval Může etnická minorita obohatit majoritu? (Minorita jako zrcadlo majority.) Jsem přesvědčen, že si vzájemně můžeme strašně moc dát. Budemeli hledat na sobě to negativní, pak je to neřešitelný problém. Najdemeli ale styčné body, to, co nás spojuje a dokonce navzájem obohacuje, pak můžeme žít krásně společně – ne vedle sebe, ale společně. Tak jak tomu je do jisté míry ve Vesničce soužití v Ostravě.
Měl jsem však odpovědět na otázku, jaké mám zkušenosti s Romy jako lékař. Víte, kdyby byli lidé pouze dobří, pak by dobrota zevšedněla a nevážili bychom si jí. Když mně nyní nějaký Rom vadí svým chováním (nejedná se o okrádání nebo napadení – to samozřejmě netoleruji), ptám se proč? A mnohdy za tím „nepříjemným“ zjistím strašně moc lidského, strach o dítě, touhu po poznání, stud, že jsem to či ono nezvládl, nezvládla. Jindy to prostě patří ke způsobu chování. Je velmi jednoduché někoho odsoudit. To, že mi je někdo příjemnější a druhý méně, to je přirozené.
Takže Romové jako pacienti mi nevadí. Když jsou ze slabších sociálních vrstev, snažím se jim alespoň občas, dát nějakou „nalejvárnu“: jak třeba léčit průjem a proč je nutné si mýt ruce. U mnohých rodičů (bez rozdílu barvy pleti) potom vidím v očích něco jako vděk, že někdo jim, špinavým, zapomenutým, věnoval čas.
Jsou ale i věci, které mi na Romech vadí, ale prostě jsou takoví. Otázka vůle a plánování budoucnosti, otázka s tím související – drogy, otázka s tímto dále související – borcení se struktury romské rodiny. Přijímání toho negativního z majoritní společnosti.
Dostal jsem se někam jinam, ale když tak nad tím přemýšlím, je mnoho oblastí, které nás spojují a žel je mezi námi bílými i Romy hodně takových, kteří to společné nechtějí vidět. V této identitě jsme ale rozdílní a právě v tom je ohromný potenciál možnosti vzájemného obohacení se. Mnoho problémů si Romové způsobují a způsobili sami, ale my „dokonalejší“ (správně chápej) Neromové máme na mnohých problémech lví podíl. Napadá mne například problém holocaustu. (Byl jsem nedávno v Izraeli, kde jsem přednášel v Knessetu – parlamentu – a zmínil jsem se i o Romech, byl jsem pozván do muzea holocaustu a tam mi ukázali materiály o „holubičí české povaze“. Bylo mi trapně, když jsem si uvědomil, že ve sběrných táborech jako byly Lety u Písku pracoval v podstatě pouze český personál.) Podívámeli se zpět do minulosti, na jdeme údaje o pogromech na cikány, kdy bylo dokonce tehdejší legislativou požehnáno zabít cikána. Musíme přiznat, že se v případě problémů společnosti vždy sváděla vina na někoho, kdo se nějak odlišoval – přistěhovalci, Židi, Romové…, nebo to udělal ten hrbatej, za to může ten posedlý ďáblem… Žel takoví jsme my lidé a s tímto nehezkým musíme bojovat..
Jako lékař jsem se ale setkal i s – no nazvěme to rasismem naruby. Několikrát jsem byl osočen Romem, že jsem rasista – tím zdůvodňoval můj postoj, že nechci vydat dítě. To do mne okamžitě vjede tisíc čertů a mám chuť daného jedince roztrhnout. Většinou si ono individuum posadím v ředitelně před sebe a s vážnou tváří přiznávám že jsem tvrdý rasista, a protože nenávidím Romy, mám doma již více než 20 let mezi svými skupinu snědých dětí. Takový člověk pak zjihne a věřte nevěřte, mnozí se i omluví. Proč to píšu? Tak jako mezi Romy je spousta slušných lidí, věřte, že i mezi bílými je spousta lidí, kteří jsou vstřícní k Romům, a ohromná část bílých hledá cestu – třeba blbě, ale hledá. A právě tito hledající jsou někdy odrazeni tím, že nenacházejí pomoc na druhé straně mostu.

MUDr. Zdeněk Novotný,
ředitel kojeneckého ústavu, Ostrava