Vždycky jsem záviděla ostatním dětem, když jely domů. Ať byly Vánoce, Velikonoce nebo prázdniny, nikdy si pro mě nikdo nepřijel. Vyrůstala jsem bez rodičů, bez sourozenců. Na dětský domov, kde jsem byla od malinka, jsem si zvykla a nedovedla jsem si vůbec představit, co je to mít domov, být u mámy, táty, mít bráchu nebo sestru. Když si mě ve 14 letech vzala babička, nemohla jsem si zvyknout. V domově jsem měla kamarádky a teď jsem žila jen se starou paní, ke které jsem necítila vůbec nic. Neznala jsem ji. Chodila jsem jen do továrny. Stejně si myslím, že si mě vzala proto, abych jí finančně pomáhala. Moje vydělané peníze si nechávala a nikdy mi nic nekoupila. Nosila jsem obnošené prádlo, které jí přinesli jiní lidi. Styděla jsem se za ně, a tak jsem raději nikam nechodila. Bylo mi strašně smutno po dětském domově. Postrádala jsem kamarádku, někoho, s kým bych si mohla povídat a jít s ním třeba ven. Moc dlouho jsem přemýšlela, co bych měla udělat, abych takhle nežila.

Věděla jsem, že někde na Slovensku mám nevlastní mámu, Romku. Žila s mým otcem než zemřel, ale kde – to jsem nevěděla. Nakonec jsem se odhodlala a šla k Romům na výzvědy. Tak dlouho jsem se pídila, až mě jedna Romka řekla, že je v Humenném. Čekala jsem na výplatu, abych za ní mohla jet. Věci jsem si připravila předem, aby o tom babička nevěděla. Ale stejně na to přišla. Sebrala mi těch pár hadříků i peníze. Zůstalo mně asi deset korun. A tak jsem se rozhodla, že pojedu stopem. Kdybych věděla, že ta cesta bude trvat týden, asi bych to neudělala. Když jsem řidi čům vylíčila, kam jedu a proč, pozvali mě na jídlo nebo mi dali pár korun. To víte, že jsem měla také strach, ale když jste někde, kde nikoho neznáte, jste rádi, že vás svezou. Také jsem se těšila, jak se pořádně vyspím, až dojedu do cíle. To spaní po lavičkách nebo na nádraží se už nedalo vydržet. Měla jsem i strach, jestli mě nevlastní máma přijme, když je s jiným mužem.
Kdo zná Humenné, ví, že se na Podskalku musí asi tři kilometry pěšky. Nevím, jak teď, ale před 30 lety se šlo až nahoru do osady okolo polí. Blížila jsem se k osadě se zvláštním pocitem. Na kraji stálo pár domků, za nimi jakési chatrče. Na střeše místo tašek plechy, jedno okýnko. Nikdy jsem nic takového neviděla. Malé děti lítaly venku polonahé. Bylo jaro. Nějakých Romů jsem se zeptala, jestli znají moji mámu. Znali a ukázali, kde přebývá. Srdce jsem měla až v krku. Nevěděla jsem, co bude: vyhodí mě, nebo přijme? Zabouchala jsem na dveře a v nich se objevil vyhublý vysoký muž. „Hledám Mindu, mámu,“ řekla jsem. Chvíli na mě koukal a pak zařval: „Máš tu holku!“ Srdce mi bušilo. Slina nikde, v ústech sucho. Ve dveřích se objevila malá baculatá ženuška. „Margitko,“ objala mě a vtáhla do chýšky. To vše pozorovalo několik Romů, kteří hned po celé osadě roznesli, že přijela Mindina holka. Tak začalo moje soužití s Romy.

Markéta Šestáková
(pokračování příště)