Romano Hangos motto
ročník 9, číslo 7
vyšlo 2007-04-16

aktuální číslo
zprávy
rozhovor
názory
anketa
přílohy
reportáž
starší čísla
redakce
odkazy
e-mail



  Letní čtení na pokračování

Tera Fabiánová – Jak jsem chodila do školy (3) Do další třídy se mnou postoupili ještě tři romští chlapci. Skamarádili jsme se a začalo se o mně říkat, že jsem horší než kluk. Co kluci řekli, opakovala jsem po nich, co dělali, dělala jsem s nimi. Když byli biti, byla jsem bita i já.
Jednou k nám přijel cirkus. Já byla blázen do tančení. Uměla jsem si dát nohu za krk. Zkoušela jsme to tak dlouho, až se mi to podařilo. A tak povídá Šulo, Bango, Tarzan, ti tři, co se mnou postoupili do další třídy: „Poslouchej, do cirkusu pů jdeš ty a co tam uvidíš, to mám pak předvedeš.“

Povídám: „Jak se dostanu do cirkusu, když nemáme peníze?“
A oni povídají: „Neboj se, peníze seženeme. Pojď s náma.“
Šli jsme ke kostelu. Před kostelem stála socha svatého Jana. Sedláci mu tam házeli peníze, když chodili ráno do kostela. Šulo povídá: „Nač potřebuje socha peníze. Budeš dávat pozor, jestli nejde farář nebo kostelník a my vybereme desetníky.“ Rozdělali trochu hlíny slinami, udělali z toho takovou lepkavou kaši, nabalili ji na proutek, proutek prostrčili mřížemi ke svatému Janovi. Chtěli peníze nalepit na to bláto. Ale desetníky se ne a ne přichytit. „Bango, načurej na to, půjde to líp!“ povídá Šulo. A opravdu, jeden desetník se přilepil. Ale v tu chvíli jde kolem farář. „Farář!“ volám. Strčili mi desetník do pusy. „Spolkni ho!“ Polkla jsme peníze a začala jsme se dusit. Dusím se, dávím, kašlu, plivu, už jsem celá modrá, kluci mě bouchají do zad.
„Co tu tropíte, čertovo plemeno!“ povídá farář.
„Přišli jsme se pomodlit k svatému Jánu a podívej, tahle se div neudusila!“ vymýšlí si Bango.
Farář samozřejmě nevěděl, že se dusím kradeným desetníkem, povídá: „Pocem, dám ti trochu svěcené vody!“ Nalil mi ji do dlaní a nechal mě kradené peníze zapít svěcenou vodou.
Bango povídá: „Musíme peníze sehnat jinak.“ Ale jak? Kde? Po škole jsem chodila dělat k sedlákovi a ten měl slepice. „Víš co,“ povídají chlapci, „vlezeš do kurníku, ohledáš slepici, vybereš jí ze zadku vejce a vejce prodáme židovi.“
Nikdy v životě jsme nic podobného nedělala. „Bango, jdi na to ty!“
„Dobře,“ povídají kluci. „Vylezeš na strom, jako že jdeš na hrušky – a Bango zatím vleze do kurníku.“
Vylezla jsme na hrušku – pes neštěkal, protože mě znal. Kluci byli v kurníku. Slepice nekdákaly, Šulo a Bango věděli, jak na to.
Samozřejmě – jde sedlák! A já na stromě. Sedlák rovnou na mě. „Tak takhle se mi odvděčuješ za to, že ti dávám práci? Chodíš mi na hrušky? No počkej, já ti dám!“ Sedlák popadl klacek, takové bidlo, co se s ním klátí ořechy – a já jen sleduji, jestli Bango a Šulo šťastně vyvázli z kurníku! Koukám, vidím, že přeskočili přes branku a utíkají pryč. Sedlák je neviděl. Teď můžu slézt se stromu. Seskočila jsem a rovnou na hřebík. Naštěstí jsem si ho nezarazila do nohy, jenom jsem si o něj roztrhla sukni. Vzadu. Utíkám, děravá sukně kolem mě lítá a nahý zadek mi svítí jako úplněk.
Kluci na mě čekali. Obraceli mě zleva doprava, zprava doleva. „To by chtělo záplatu!“ povídá znalecky Bango. Jenomže kde vzít záplatu?
„Víš co,“ povídá, „půjdeš přede mnou a já těsně za tebou a nebude nic vidět.“ A tak jsme šli. Maminka mě už zdálky vyhlíží. „Jak to divně jdou? Proboha, vždyť ten kluk je na ni úplně nalepený. Copak takhle chodí slušné děvče?“ (Mohlo nám být sedm, osm let.) A když jsme došli blíž: „Jak si to představuješ, děvečko!“
Dostala jsem tolik, že jsme se sotva zvedla ze země. Matka naříkala, bědovala: „Jediné šaty! Jediné šaty! A ty je takhle zničíš! V čem budeš chodit do školy?“ Nikdy jsme neměli žádné hadříky na záplaty. Maminka povídá: „Počkej, nějak to vymyslíme.“ Vzala zástěru a místo aby mi ji uvázala vpředu, uvázala ji vzadu. Díra nebyla vidět.
Jakmile mi maminka uvázala tu zástěru, šli jsme prodat vajíčka. Žid povídá: „Co to máte za slepice?“ Vajíčka totiž měla docela tenounkou skořápku. „Nojo, to je hned vidět, cigánský slepice!“ A vajíčka od nás nekoupil.
Co teď? Jak ty peníze na cirkus vyděláme? A já povídám: „Už nikam nejdu! Mám toho dost! Chci domů.“
A kluci: „Heleme se! Peníze jsi spolkla a teď chceš jít domů?“
Šulo mě chytil za ucho. „Pamatuj si, my půjdeme všude za tebou a budeme dávat pozor, protože ten svatojánský desetník není jenom tvůj! Ten patří všem!“ Jenomže co s desetníkem, když lístek do cirkusu stál korunu dvacet?
„Pojďme tam a uvidíme, co se dá dělat,“ povídá Tarzan. Šli jsme na prostranství, kde se utábořil cirkus. Už tam bylo plno vozů. Bango se šel zeptat, jestli by nepotřebovali s něčím pomoct, nanosit vodu nebo tak. A pán od cirkusu povídá: „Jo, potřebuju vyprat plenky, jestli chcete, můžete se do toho pustit.“ Bango lítal pro vodu, Šulo pral a já tam stála jako jejich princezna. Bango povídá cirkusákovi: „Už začínají, pusť ji dovnitř. Do cirkusu půjde ona!“
Cirkusák do mě strčil. „Šup! Utíkej!“ A kluci dál prali plenky.
Byla jsem v cirkuse! Akrobati lítali na hrazdě, chodili po provaze, klauni padali s kola – ale mně se nejvíc líbila hadí žena ve zlaté sukýnce, která metala salta, dělala mosty a chodila po rukách. V duchu jsem dělala všechno s ní. Počkej, tohle já klukům předvedu!
Přišla jsem domů rozzářená. A dostala jsem od matky, že jsme se zase toulala! S pláčem jsem šla spát. O hladu. Ale sotva jsem zavřela oči, představovala jsem si, jak metám salta, chodím po rukách a kolem mě pableskují paprsky zlaté sukně.
Ještě než se rozednilo, potají jsme vstala a ztratila jsem se na hřbitov. Na hřbitově byla pěkná, vysoká tráva a v té trávě jsme začala cvičit, abych se nepotloukla. Udělala jsem most. To mi šlo. Dala jsme si nohu za krk. I hvězda se mi podařila. Pak přemet. To bylo horší, padla jsem na záda, natloukla jsem se. Ale sotva jsem trochu přišla k sobě, zkoušela jsem to znovu. I přemety se začaly dařit. Jen ne a ne chodit po rukou! To mi nešlo. V jednom kuse jsme padala. Byla jsem celá polámaná, samá modřina. Nebylo místečka na těle, které by mě nebolelo.
(pokračování příště)

přečtěte si
-> Noviny ke stažení

téma

redakce
Romano Hangos/Romský hlas
vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, vydává Společenství Romů na Moravě
Adresa redakce:
Francouzská 84, 602 00 Brno
tel.: +420 545 246 645
fax: +420 545 246 674
email: rhangos@volny.cz

vyhledávání



Radioľurnál

Radioľurnál