Policistům, celníkům a bachařům se zvednou platy. Do roku 2005 o třetinu. Nezbývá mi než souhlasit s ministrem financí Bohuslavem Sobotkou, že tento nárůst je neúměrný. A to ať poměřujeme jejich nárůst jakkoli. Jenže slovo ministra financí bylo v této souvislosti velmi slabé. Ministr vnitra Stanislav Gros či jeho politický spojenec, bývalý bachař a předseda sociálnědemokratického poslaneckého klubu Petr Ibl trošku zatlačili, podobalo se to až vydírání, a zákon jednoznačně prošel. Ten tlak však zřejmě ani nebyl nutný. Poslanci totiž zcela jasně vidí budoucnost tohoto státu spíše v síle policie než ve vzdělanosti či vědě.

Nárůst platu policistů je v kontrastu se stavem, v jakém policie je. S oblibou si bere spravedlnost do svých rukou. V Karlových Varech dávali policisté jednomu Romovi lekci – odvezli ho do lesa, mlátili ho, mířili mu na hlavu pistolí a navíc ho pomočili. V první instanci dokonce tři z nich byli odsouzeni – dostali podmínku na dva roky. Jinde policajti vtrhnou do bytu a ohrožují celou rodinu. V Brně zase za podezřelých okolností Rom vyskočí na policejní stanici z okna, a inspekce zjistí, že je všechno v pořádku. Policisté tak působí ani ne tak jako muži zákona, ale spíše jako pistolníci z divokého západu, kteří si jisti svou beztrestností dovolují cokoli.
Tyto případy jsou snad extrémem, ale představují špičku ledovce, kdy policista žije v přesvědčení, že na něj se zákony nevztahují. Jde to vidět i na takových maličkostech, jako jsou dopravní předpisy. Obávám se, že až příště nějaký policista zaplatí pokutu za rychlou a nebezpečnou jízdu, tak to bude poprvé.
Politici schválili zákon o služebním poměru, který zvýhodňuje policisty před jinými státními zaměstnanci. Bylo by dobré, aby začali také tvrdě vyžadovat po policistech dodržování zákonů a skutečnou službu. Pokud policisté mají mít vysoké platy, musí být na ně i vysoké nároky. Mohli by začít třeba tím, že inspekce, která šetří přečiny policistů, by nepodléhala ministru vnitra, ale ministru spravedlnosti.

Roman Růžička