Když vydržíte určitou dobu ve straně, která má dosti silnou voličskou základnu, zakládáte si na dobrou existenci. Nezáleží celkem tak ani na vašich schopnostech a morálce. Záleží jen na bezvýhradné věrnosti straně a populárnímu (spíše populistickému) zviditelňování. Můžete si být jisti, že v příštích volbách vás ve stranickém sekretariátu zařadí na volitelné místo a pak už jen čekejte, pokud možno potichu a bez upozorňování, a jste v parlamentu. Do vlády už není cesta tak dlouhá a těžká. Pak už je všechno možné.

Poslanci mají tu výhodu, kterou už nemá nikdo, že si totiž sami schvalují svoje prebendy, a ty nejsou malé. Někdy až docela neuvěřitelné a často i nevysvětlitelné.
Dostat se mezi uchazeče o tato privilegia je nesmírně obtížné, ba skoro docela nemožné. A to i v případě, že máte naprosto čisté úmysly a vaše prvotní hnutí spočívá v poslání, které chcete realizovat.
Stranické sekretariáty se nechovají státotvorně. Nehledají a neobměňují své řady podle principů humánní a kulturní pospolitosti. Spíše naopak: působí jako dědičné léno pro pomazané. I dnes najdete v parlamentu poslance, kteří přežili už všechny režimy a všechny vlády. Už tam patří jako inventář. Není nic trapnějšího.
Příští rok nás čekají volby poslanců do Evropského parlamentu. To je teď velký džob. Slyším, kolik nejrůznějších primátorů, poslanců a senátorů o tento post bude usilovat. Všichni teď mluví dokonale anglicky, ačkoliv bez tlumočníka nikdo z nich žádnou zahraniční cestu neuskutečnil. Jak by se mezi ně mohl včlenit člověk, který spíše pohlíží na úkol, který by ho tam čekal a který by tam mohl něco opravdu státotvorného vykonat jako zástupce skupin, které by zastoupení nejvíce potřebovaly: těch nejchudších a Romů!
Pro poslance, trávící svůj dlouhý čas v parlamentu, to bude jen rutina. Namlouvat si mohou cokoliv, ztratili však reálnou návaznost na obyčejný život a obyčejné lidi. A to je špatné!
V Evropském parlamentu budou představovat šedou, stereotypní masu.