Kateřina Holubová

Bílá mlha rozprostírá se v dáli,
když tenkrát před lety slíbili jsme si navždy.
Vzpomínám, když rtů jsem se bála,
jako malá ovečka ve stádu se schovávala.

Bála se, a přitom po nich toužila,
přála jsem si, abych si Tvé rty na chvíli jen půjčila.
Láskou mou bych je chránila
a pak bych Ti je zase vrátila.

Do své lásky bych je obalila
a svou touhou bych je osolila.
Jako pohádku si naši lásku představuji,
jako o Tvém svátku, když Tě oslavuji.

Jako kdybych tisíc slov chtěla říci,
jako když se hvězdy v noci rozesvítí.
Bílá mlha přes okraj naší lásky se plíží,
když v tom pojednou zmizí.
To chladný déšť na ni shora shlíží.