Jednoho večera, tři dny před Třemi králi, jsem seděla v jedné nejmenované restauraci v Brně. Přestože bylo venku plno sněhu a mrzlo jako na Sibiři, v momentě, kdy do restaurace vešli tři malí králové, jsem měla pocit, že za okny se nalévají velikonoční poupata a na vesnických dvorcích pobíhají malá žlutá velikonoční kuřátka. Jejich medové obličeje a mandlové oči plné očekávání mi totiž v onu chvíli připomněly nadšení, kterého jsem si již několikrát všimla, když jsem doma v Plzni otevřela dveře, za nimiž již notnou dobu postávali malí romští koledníci s pomlázkami.

Mé pozitivní dojmy se však zdaleka nepodobaly dojmům ostatního osazenstva. V momentě, kdy malí králové vztáhli „výslužky chtivé“ ruce k zákazníkům lokálu, většina jich odmítavě zakroutila hlavou a vesele pokračovala v již načatém hovoru. Předčasný příchod králů se tak dočkal očekávané finanční odezvy až u našeho stolu, kde jsem seděla ve společnosti dvou přátel. Teď se těším na Velikonoce, přestože neholduji tradičnímu „šupání“. Nejsem ani vyznavačkou pohanských tradic, ani křesťanství. Jsem postmoderní ženou, která vybírá z nepřeberného množství historických zkušeností. Oceňuji proto pozitivní náboj jara a znovuzrozeného života, který v sobě obě náboženství nesou. A vážím si i multikulturního potenciálu, který je vlastní všem tradicím přeneseným do současnosti.
Mám pro vás všechny takový skromný návrh: inspirujme se všemi kladnými znaménky, která nadcházející svátky obsahují, a otevřeme svá srdce, v některých případech i peněženky, lidem, kteří si to zaslouží. Veselé Velikonoce.
Jana Kabeláčová