První jarní den byl chladný, ale slunečný. Nad naším městem byla mlha a když už se pomaloučku vypařovala, byly vidět v dáli vrcholky lesů a skal, na kterých se ještě udržel sníh. Velikonoce už klepaly na dveře. Bydleli jsme v malém domku u řeky, ve které máma máchala prádlo. Na naší zahrádce už rašila první zeleň, jarní květiny se třásly zimou, ale svojí silou a pestrými barvami dávaly najevo, že chtějí žít, užívat si slunce, pít ranní rosu a kořínky nasávat kapky jarních dešťů. Bylo chladno a táta ještě pořád topil v kamnech, vůně čerstvě naštípaného dřeva byla silnější na jaře než v zimě.

Máma nám děvčatům koupila nové šaty a boty, abychom Velikonoce, velebení dne vzkříšení Ježíše Krista, příchod jara a nového života, přivítaly v novém. Už týden před Velikonočním pondělím jsme měly se sestrami připravenou pomlázku a kýble na polévání chlapců. Chodily jsme koledovat a kterého chlapce jsme chytly, toho jsme polily studenou vodou.
Čím víc se blížily Velikonoce, tím byla u nás doma svátečnější atmosféra. Cikánští muzikanti chodili hrát tátovi. Popíjeli, vzpomínali na dobré časy a bavili se až do rána. A když máma nechávala zakysat mléko, do kterého potom přidala žloutky, osolila, vše promíchala a v plátýnku nechala okapat, aby se vytvořila hrudka tvarohu, věděli jsme, že za dva dny budou Velikonoce. Doma bylo napětí, v němž se mísila radost, štěstí, láska a úcta. Nám děvčatům táta ráno nalil nad lavorem trochu ledové vody na ruce a do obličeje. To abychom byly zdravé a vyhýbaly se nám nemoci. Máma nám připravila k snídani dzeveľi (jídlo z vajec, bůčku a cibule), které jsem nestačila sníst a některé mé sestry ani ochutnat. To už kluci s kýbly se studenou vodou vlítli do místnosti, my jsme všeho nechaly a utíkaly ven. Náš domek byl poslední v ulici a než se kluci dostali k nám, byli už namol. Vodou nešetřili, jedni nás plnými kýbly polévali a druzí mrskali pomlázkou. Bolelo to, protože tělo bylo mokré. Jedna přes druhou jsme se tlačily ven. Z mokrého stropu na nás padala omítka. Utíkaly jsme bosé podél řeky co nám nohy stačily, ale bylo to marné. Kluci nás dohonili a hodili do řeky. Táta jim ještě za to naléval kořalku, smál se a byl rád, že nezůstaneme prašivé.
S kluky přišel na polévačku a mrskačku i náš kamarád Míša. V ruce měl obrovský kufr na vejce a bylo mu jedno jestli dostane vajíčka vařená, malovaná či syrová. Jen tak tak, že stál na nohou. Když splnil to, proč přišel, uložil se do naší síťové houpačky, vedle sebe položil kufr a spal až do noci.
To už jsme byly se sestrami převlečené do suchého a byly jsme šťastné, protože mezi koledníky byli i naši mládenci, s kterými jsme si dali slovo, že budeme svoji.
Marie Danyiová