Romové v Československu před německou okupací
Protiromská opatření ze strany úřadů měla dlouhou tradici, jež předcházela období okupace českých zemí nacistickým Německem. Zákonná opatření i praktické provádění této politiky vycházela především ze zákona o potulných Cikánech. Vzorem pro tento zákon se stal francouzský zákon o kočovnících z roku 1912 a bavorský zákon „o cikánech a zahalečích“ z roku 1926.

Cikánské legitimace pro osoby starší 14 let
Československá úprava „cikánské otázky“ patřila v Evropě k nejdůslednějším a byla ve 30. letech dávána za vzor na mezinárodních kriminalistických konferencích věnovaných této otázce. Na základě zákona o potulných Cikánech vedlo četnické pátrací ústředí v Praze evidenci všech osob, které byly označeny za potulné Cikány nebo osoby žijící po cikánském způsobu. Osoby, na něž se zákon vztahoval, byly charakterizovány jako „Cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící“. Takto označeným osobám starším 14 let byly vydány cikánské legitimace, obsahující mj. osobní data, popis osoby a otisky prstů. Na základě prováděcích předpisů pak měli držitelé cikánských legitimací zakázán přístup na určitá území (např. lázně, obvody velkých měst). V tehdejší Evropě se toto opatření nejevilo nikterak mimořádným. Důvodem bylo značně rozšířené povědomí o potulných Cikánech jako o asociálním a kriminálním „živlu“. V roce 1928 byl policejními orgány uskutečněn soupis, při němž bylo evidováno 36 tisíc osob, kterým byly vydány cikánské legitimace evidované četnickým Ústředím pro evidenci potulných Cikánů. Mnohým Romům byly cikánské legitimace vydány přesto, že žili usazeně. Důvodem byla především nechuť jednotlivých obcí poskytnout domovské právo v nich žijícím Romům.
V tehdejším Československu žilo před rokem 1938 asi 70 až 100 tisíc Romů. Drtivá většina z nich byla usazena na Slovensku. Oficiální statistiky udávaly nižší počty Romů s domovskou příslušností na území tehdejšího Československa. Zatímco moravští Romové žili polousazeně nebo usazeně a byli koncentrováni v romských osadách na jihovýchodě Moravy (Oslavany u Brna, Svatobořice, Bohosoudov u Jihlavy, Strážnice atd.), čeští Romové téměř bez výhrady kočovali a byli také početně slabší. Typickými příjmeními českých Romů byla jména Růžička, Richter a podobně. Na Moravě se nejčastěji vyskytovala příjmení Daniel, Holomek a dále Herák, Ištván, Kýr a Murka. Tyto skupiny Romů byly doplněny maďarskými Romy žijícími na jihu Slovenska a Sinty (německými Romy), kteří se zdržovali v německy mluvícím prostředí v severních Čechách a v dalších oblastech obývaných německy mluvícím obyvatelstvem.

Řemeslníci a nádeníci
Mezi předválečné způsoby obživy Romů patřila stále tradiční řemesla (především kovářství nebo provozování hudby), která byla ovšem postupně nahrazována námezdní prací v průmyslu (především stavebním) a v zemědělství, případně různými druhy podomního obchodu a překupnictví. Někdy Romové kombinovali tradiční řemeslo a nádenickou práci. Vzhledem k sezonnosti těchto zaměstnání byly v některých případech prostředky pro obživu získávány drobnou kriminalitou (polní a lesní pych, drobné krádeže). I přes diskriminační zaměření zákona o potulných Cikánech probíhala na mnohých místech přirozená integrace Romů do společnosti. Nejvýznamnějším dokladem tohoto procesu může být skutečnost, že v roce 1936 ukončil studium Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze moravský Rom Tomáš Holomek z romské osady u Svatobořic na Kyjovsku.

Nacismus a protiromská opatření
Na konci 30. let se i v Československu projevily důsledky pronásledování německých Romů nacisty, které začalo okamžitě po nástupu nacistů k moci v roce 1933 a stále se stupňovalo. Protiromská opatření v Německu a od roku 1938 i v zabraném Rakousku měla za následek útěk mnoha romských rodin na území Československa. Odtud byli tito pro úřady nežádoucí migranti vyhošťováni zpět. Situace se zhoršila po připojení pohraničních oblastí Československa k Německé říši v důsledku mnichovské dohody v říjnu 1938.
Německé úřady na zabraném území začaly okamžitě aplikovat nacistické zákony včetně všech dosavadních protiromských opatření. Především vykazovaly na území okleštěného Československa romské rodiny, které nemohly prokázat domovskou příslušnost na zabraném území. České policejní orgány část takto vyhoštěných Romů vracely zpět na zabraná území a některé romské rodiny v této době několikrát překračovaly – legálně i ilegálně – státní hranice. Dobový tisk tuto situaci komentoval slovy: „A snad všichni se nastěhovali k nám. Velké množství dobrovolně, další část nuceně, neboť byli přivedeni k hraniční čáře a – běžte. Tak zněl rozkaz. Tím se stalo, že Cikáni zaplavili všechny české kraje“.
Atmosféra v pomnichovském Československu nabývala stále více antidemokratický charakter. Dobová žurnalistika zveličovala kriminalitu romských skupin, především těch kočovných. Další podněty k pronásledování Romů přicházely ze strany obecních zastupitelstev. Ozývaly se hlasy volající po zavedení podobných protiromských opatření, jaká platila v nacistickém Německu, především po zřízení pracovních táborů. Např. obecní zastupitelstvo ve Svatobořicích ve své petici z 5. února 1939 adresované tehdejšímu předsedovi vlády Beranovi napsalo: „I nám nesmí býti vytýkáno, budeme-li chtíti kmen národa malého očistiti od takových parazitů, jako jsou Cikáni.“
Vyvrcholením pronásledování Romů za druhé republiky bylo přijetí nařízení o kárných pracovních táborech, do kterých měli být umístěni práceschopní muži starší osmnácti let, kteří nemohli prokázat řádný způsob obživy. Zákonná norma byla sice vládou druhé republiky schválena, ale její realizace se posunula až do období protektorátu.