Uplatnění teze „kultury chudoby“ v praxi

Je to asi rok a půl, kdy v RH probíhala polemika o knize Romské osady v kulturologické perspektivě autorů Hirta a Jakoubka. Pro osvěžení: oba působí na Západočeské univerzitě v Plzni, vyučují kulturní antropologii a hlásají, že Romy spojuje jen „kultura chudoby“. Mezi řádky se čtenář dozvídá, že vlastně Romové jako etnikum neexistují, a to navzdory všem doložitelným prvkům, které činí etnikum etnikem a národ národem: v případě Romů je to po staletí nenormovaný jazyk se spoustou dialektů, spojených společnými jazykovými prvky, a kultura bezpochyby velice bohatá na tradice. Nedávno se mi bohužel naskytla příležitost přesvědčit se, jak tato ideologie funguje v praxi, jak je nebezpečná, když ji propagují vedoucí úředníci magistrátu.

Na plzeňském magistrátu jsem se dozvěděla, že Romové neexistují. Formálně tedy pouze ti, kteří se oficiálně přihlásili k romské národnosti při sčítání lidu. Že úřady berou v potaz spíše oficiální statistiky, se člověk dozví i jinde, ale zajímavé je následující. Při komunitním plánování sociálních služeb v Plzni, na němž se Tomáš Hirt velice aktivně podílí, byla vytvořena pracovní skupina sociálně vyloučených. Ve městě totiž podle oficiálních prohlášení nejsou romská ghetta, pouze sociálně vyloučené čtvrti (ve skutečnosti jich je několik), sociálně vyloučení se bez problémů chodí večer bavit do klubů (mladí Romové nemají kam jít, většinou je vyhodí), prostě tam nejsou žádné problémy – romská komunita vlastně neexistuje. A proto nejsou peníze pro romské organizace; pouze pro ty, které se zabývají prací se sociálně vyloučenými, což se zdá být jedinou platnou kategorií lidí v sociální tísni.
Často se hovoří o významu komunitního plánování sociálních služeb. Je to vlastně jediný nástroj, jak tyto služby zlepšit: spojí se činnost zadavatele, poskytovatele a uživatele. V Brně se zdá, že komunitní plánování by mohlo tuto katastrofální situaci zlepšit. Vytvořená pracovní skupina Etnické menšiny uznává existenci hned několika menšin, včetně romské, spolupracuje s Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity. Romy ve skupině hojně zastupují zadavatel (romská poradkyně) i poskytovatelé (četné romské organizace).
Vše má ale háček: na pozměňovací návrh senátora Jaroslava Kubery (ODS) není komunitní plánování sociálních služeb pro obce povinné, takže dochází ke kontroverzní situaci. Plzeň je opět smutnou ukázkou, jak komunitní plánování může být pouze zástěrkou. Magistrát staví na odiv, že je vůbec zavedl. Nemusel, ale z vlastních zdrojů shromáždil dostatek financí, aby učinil krok k „modernizaci“ sociálních služeb. Jak však služby modernizovat a zpřístupnit je pro všechny, pokud existuje pouze kategorie sociálně vyloučených, nikoli romská komunita? Podle stávajícího i nového zákona o sociálních službách by měly být dostupné pro všechny „bez rozdílu“, a tím se tam ohánějí. Zde dochází ke špatné interpretaci pojmu „bez rozdílu“. Znamená to přeci rovný přístup pro všechny, avšak se zohledněním jistých specifických potřeb cílové skupiny uživatelů!
ČR je od roku 2004 členem EU. Svým Národním akčním plánem sociálního začleňování v letech 2004 až 2006, z nějž vychází i z Koncepce integrace romské komunity, se zavázala ke zlepšení dostupnosti sociálních služeb coby nástroje sociálního začleňování pro všechny. Opakovaně zmiňuje romskou komunitu. Ne však jako skupinu „kultury chudoby“, ale jako svébytnou etnickou skupinu, která mnohdy čelí chudobě kvůli nepříznivému, předpojatému a neinformovanému vnímání většinou. Pokud EU uznává existenci romské komunity a její specifické potřeby, není možné, aby úředníci v čele s neosvícenými „akademiky“ veřejně hlásali tuto kacířskou myšlenku a aplikovali ji v praxi.

Jana Kabeláčová