Chtě nechtě se musím vrátit zpět k románu Martina Šmause Děvčátko rozdělej ohníček, ačkoliv již o něm bylo hodně napsáno, dostal mnohá ocenění a četl jsem také krátkou recenzi Alice Horáčkové v MFD z 22. března, s jejímž názorem ne tak docela souhlasím. Také jsme již dvakrát o této knize psali v RH, v jednom případě s výhradami.

Knihu jsem přečetl pozorně celou, od první do poslední řádky. Přiznávám se však, že mi to dalo nemalou práci, četl jsem s dlouhými přestávkami a musel se k četbě nutit. Hodně jsem přemýšlel, proč tomu tak je, když ostatní unisono prohlašují, že to četli jedním dechem s dovětky: báječné, skvělé! Dlouho mi trvalo, než jsem si tu příčinu nechuti uvědomil.
Líčení příběhu Andrejka z rodiny Dunků je tak úděsné, tak smutné a tak beznadějné, že mne to přímo popuzovalo a říkal jsem si: To přece není možné, to není tak zcela charakteristické a tak to vše nemohlo skončit.
Jsem taky Rom, jako cikánský chlapec jsem prožil své dětství na venkově na moravském Slovácku a vzpomínám na tu dobu jako na nejšťastnější ve svém životě. Pravda, rozdíl ve způsobu života i osudu Cikánů tradičně se pohybujících staletí na svém území, a Cikánů, kteří migrovali ze Slovenska na Moravu a do Čech, je diametrálně odlišný. Migranti se dostávali na území průmyslová a tam většina obyvatel také přišla odněkud, vykořeněná za své lokality a v nové neusazená. To prostředí představovalo velmi negativní vliv i na nově příchozí Romy, kteří snadno přebírali jen to špatné a na své „romipen“ zapomínali.
Je jisté, že spisovatel si může vybrat ojedinělý příběh, charakteristický dramatickými zvraty, zápletkami i s absolutně negativistickým závěrem, tak jak se to stalo hlavnímu hrdinovi v tomto případě, byť jeho prožitky nejsou bez šťastných a plně prožitých chvil. Toho využil Martin Šmaus a ten úkol zvládl impozantně, to je nutno mu přiznat. Proti tomu výhrady nemám a mít nemohu.
Ale má nechuť k četbě i tak skvělého románu ukazuje na jiný problém, který nemohu ani nazývat „závadou“. Dotýká se toho, zda o tomto románu je možno mluvit jako snad i „prvním“ romském románu? Takový román by musel vystihovat charakterističtější popis života Romů a to v žádném případě nám Martin Šmaus zde nepodává.
Alice Horáčková hovoří o románu, v němž zaznívá „zpěvná romština, slovenština, rusínský i ostravský dialekt, vykresluje osudy rozvětvené rodiny (…) tradicemi naplněného života v osadě na východním Slovensku až po vydělávání peňážků…“ atd. To není tak docela pravda! O tradicích naplněném životě v romské osadě se nedovídáme skoro nic, a o tradicích, které Romové zachovávají podnes, včetně uchování si své „romani“, rovněž nic. Jen průšvihy, alkohol, zapomnění…! To tedy není a nemůže být o Romech, není ani obhajobou a obžalobou Romů – v tom s Alicí Horáčkovou souhlasím. A to ani v případě té romštiny, kterou skutečně Martin Šmaus používá celkem šikovně, přestože výhrady bych mohl mít, ale to bych pokládal za malichernost.
Smutné konstatování na konec: jenom jeden z dalších smutných příběhů, mohl by být skutečně napsán o indiánském chlapci, který se čirou náhodou se svou rodinou objevil někde tady.

Karel Oswald