Romano Hangos motto
ročník 9, číslo 7
vyšlo 2007-04-16

aktuální číslo
zprávy
rozhovor
názory
anketa
přílohy
reportáž
starší čísla
redakce
odkazy
e-mail



foto   Štefan Jano by se chtěl vrátit do dětského domova, ale už to nejde

Tak normálně žít do konce života

Když jsem Štefana Jana (19 let) potkal poprvé v Orlové, vycházel z úřadu práce a ptal se mne, kde najde městský úřad. Držel igelitovou tašku a byl skromně oblečený. Strašně tenkrát mrzlo. Nabídl jsem mu cigaretu, kterou s úsměvem přijal. Neměl u sebe občanský průkaz a nebyl v evidenci úřadu práce.
Vymyslel jsem plán, jak mu pomoci. Nejprve jsme spolu zašli požádat o nový občanský průkaz, protože ten původní ztratil. U žádosti jsem zaplatil sto korun a po měsíci, když si jej přebíral, dalších sto korun jako sankci, že si o nový průkaz nepožádal do osmi dnů. Na začátku vyřizování jsem mu pomohl ve spolupráci s místní kurátorkou a sociálním pracovníkem získat noclehárnu v Karviné na jedenáct nocí. Koupil jsem mu zimní bundu a teplý svetr. Po měsíci, když si převzal nový občanský průkaz, mohl se přihlásit na úřadu práce. Pak mohl požádat sociální odbor o dávky státní sociální podpory 2300 korun. Když přešel po jedenácti nocích z noclehárny v Karviné na ubytovnu Bethel pro muže, mohl požádat sociální odbor o zvýšení státní podpory na ubytování. A 17. března jsem učil Štefana vařit halušky s kysaným zelím a škvarkama. Teď má Štefan Jano nárok na 5000 korun státní podpory. Je domluveno, že tuto částku bude přebírat sociální pracovnice v Bethelu. Z toho si bude platit ubytovnu (2650 Kč) a celodenní stravu (snídaně, oběd, večeři 1860 Kč), zbytek zůstane na jeho osobní potřeby.
V azylovém domě Bethel již dva roky bydlí také Gustáv Makula, kterému jsem v podobné situaci rovněž pomohl. Slíbil, že Štefanovi teď v začátcích taktéž pomůže. Štefanovi jsem poradil, aby četl knihy. Získá tím větší jistotu, když bude mluvit s lidmi. Tímto skončila má hranice pomoci.

Odkud pocházíte?
Narodil jsem se v Ostravě.
V ústavní péči Dětského domova Jeseník jsem žil od tří do osmnácti let. Absolvoval jsem zvláštní základní školu. Vyučený nejsem.

Máte kde bydlet?
Ne. Toulám se a přespávám kde se dá.

Máte rodiče?
Mám, ale nestýkám se s nimi.

Co se vám stalo v dětství?
S rodiči a třemi sourozenci jsme bydleli v OstravěRadvancích, ve finském domku na Trnkovci. Když jsem byl jednou u táty, slyšel jsem ho vyprávět o tom, co se nám dětem přihodilo.
Moje máma šla k sousedovi na kafe a nás nechala samotné. Měl jsem tři roky, bratr Pavel dva roky, sestra Mirka dva měsíce. V domě začalo hořet od pece. Z hořícího domu nás vytáhli sousedé. Sanitka nás odvezla do nemocnice, a pak jsme se dostali do Dětského domova Jeseník. Mirku si někdo adoptoval. Později jsem se dověděl, že její adoptivní rodiče měli havárii auta, ona jediná přežila a dostala se do domova, ale nevím, kde je teď.
Matka si dodnes myslí, že dům jsem zapálil já, ale není to pravda. Já za to nemůžu, vždyť mně byly teprve tři roky.

Jak jste prožíval dobu v dětském domově? Měl jste tam kamarády?
V domově v Jeseníku mě pořád ostatní děti provokovaly a urážely. Já jsem byl spíš tichý. Sváděly na mne, že za všechny maléry můžu já. To se mě vždy dotklo a chodil jsem na záchod trucovat. Měl jsem velkou zlost, a taky se s nimi pral. Stále jsem měl problémy. Zato mě dali pak na léčení na psychiatrii do Opavy, na dva měsíce, a v Šternberku na tři. To mi bylo asi devět let. V domově jsem byl do třinácti let.

Měl jste v Jeseníku někoho rád?
Tetu vychovatelku Vlastu. Myslím se jmenovala Černá. Nejvíc mi pomáhala. Byla na mě hodná a hladila mě.
Pak jsem se dostal na léčení na psychiatrii do Opavy, na dva měsíce, a do Šternberku na tři. To mi bylo asi devět let. V domově jsem byl do třinácti let. Byl jsem nepoučitelný, a tak mě dali pak do pasťáku v Těrlicku u Havířova. Je to tam do patnácti let. Utíkal jsem. Poslali mě do OstravyHrabůvky. Jmenuje se to Janové. Byl to nejhorší ústav v ČR.

Proč?
Byla tam velká šikana.

Co konkrétně se dělo?
Hodně se tam cvičilo. Pořád jsem se musel někomu bránit. Bylo to strašné. Nechci o tom mluvit. Nemohu od té doby ještě dodnes kvůli tomu spát. Od patnácti let jsem bydlel v dalším ústavě – ve Vidnavě u Jeseníku. Začal jsem krást v partě, abych měl na cestu do Ostravy za tátou, protože mi několikrát vypomohl. Dal mi peníze, potom už ne.

Proč ne?
Jeho žena si nepřála, abych tam už víckrát chodil. Nechtěla, abych se s tátou vídal. Za útěky z dětského domova jsem také dostal trest. V Jeseníku mě soud odsoudil k veřejně prospěšné práci, ale nenastoupil jsem.

Proč jste nenastoupil?
To jsem měl 16 let. Pořád jsem utíkal do Ostravy, abych byl poblíž rodiny. V Ostravě jsem vykrádal auta, abych měl na zaplacení ubytovny a na živobytí. V sedmnácti letech mě soud opět odsoudil na čtrnáct měsíců do výkonu trestu v Opavě.

Jaký máte pocit ze svého dosavadního života?
Špatný. Bojím se lidí. Chtěl bych se vrátit do domova v Jeseníku, ale to nejde.

Čeho chcete docílit v životě?
Mít práci, byt, ženu a děti. Tak normálně žít do konce života. Chtěl bych se sejít se svou sestrou Mirkou. Je jí asi šestnáct sedmnáct let. Nevím ale, v kterém je ústavě.

Text a foto: Laco Trnčík

přečtěte si
-> Noviny ke stažení

téma

redakce
Romano Hangos/Romský hlas
vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, vydává Společenství Romů na Moravě
Adresa redakce:
Francouzská 84, 602 00 Brno
tel.: +420 545 246 645
fax: +420 545 246 674
email: rhangos@volny.cz

vyhledávání



Radioľurnál

Radioľurnál