Všechny nás ta zpráva o smrti Mileny Hubschmannové zasáhla nepřipravené. 8. září při autonehodě tragicky zahynula kdesi v jižní Africe. Nikdo tomu nechtěl uvěřit. Ani já ne. Před nedávnem prodělala složitou operaci sleziny, dlouho se po ní zotavovala. Nakonec se po dlouhé době cítila opět při síle a plánovala si, co všechno ještě musí udělat. Kdo ji znal, věděl, že byla velmi pracovitá. Věřila, že kdysi v minulém životě žila v Indii, studovala na Indologickém ústavu indické jazyky. Před 23 lety se rozhodla věnovat se józe. Cvičila jógu, změnila od základů způsob stravování. Přestala jíst maso a jedla pouze rostlinnou stravu. Všichni, kdo jsme ji znali, jsme to respektovali. Vždy, když se ohlásila na návštěvu, vařila jsem bezmasé jídlo. Nekouřila, nepila alkohol, žila velice střídmě a tudíž zdravě. Měla všechny předpoklady, pominu-li operaci sleziny, z níž se zotavila velice dobře, aby se dožila vysokého věku a pobyla tady s námi ještě dlouho.

Teď jsme se ocitli v situaci, kdy si klademe otázku PROČ? Tu otázku si zřejmě kladli všichni ti, kteří se s ní přišli rozloučit 8. října v kostele Sv. Ignáce v Praze na zádušní mši, kterou celebroval p. František Lizna. Kostel byl plný lidí, kteří ji měli rádi. Vepředu před oltářem byla urna s jejími ostatky, krásná fotografie, na níž se Milena šťastně usmívá a spousta květin. Přijeli sem její přátelé ze Slovenska, Klára Orgovánová, Vilo Zeman, Gejza Adam a nechyběly ani romské osobnosti z naší republiky.
P. František kázal na téma z novozákonních evangelií Blahoslavenství z Kázání na hoře a v souvislosti s Milenou se zaměřil na první z blahoslavenství: „Blahoslaveni chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.“ Vysvětlil, že nemáme zaměňovat „chudost duchem“ s tím, že se jedná o nějaký rozumový nedostatek, ale „chudost ducha“ tkví v tom, že takový člověk je vnitřně pokorný, není pyšný, nevyvyšuje se. A takovou on paní Milenu znal. Skromnou ženu, která se nevyvyšuje nad druhé, ženu, která dokázala každého povzbudit. „Když jsem byl před nedávnem těžce nemocen, dostal jsem od ní dopis, v němž mi psala že v pozemské rovině je jí líto, že jsem tak nemocen, protože Romové by mě tolik potřebovali. A nejenom oni. Jsem přesvědčen, že kdyby žil Pán Ježíš v dnešní době, žil by mezi Romy.“
Po kázání p. Františka se ujal slova Emil Ščuka. Ve svém velmi emotivním projevu vyjádřil Mileně vděčnost za to, co všechno pro Romy udělala. „Myslel jsem, jak dobře umím romsky. Když jsem se ale potkal s Milenou, pochopil jsem, jak moc se mýlím a že se musím ještě hodně učit, abych zvládl správně gramatiku romského jazyka. Znal jsem se s Milenou hodně let, vážil jsem si jí za to, co udělala pro naše národní obrození.“
Romský básník Vlado Oláh také vyjádřil v krátkém proslovu, co pro romský národ Milena znamenala. Zpěvem, bez kytary, se s Milenou rozloučil i zpěvák pan Slepčík.
Úplně vzadu v kostele stáli studenti romistiky, které Milena učila. „Je to strašná rána pro nás všechny. Věříme ale, že brzy bude jmenován nový nástupce za naší paní profesorku a že studium romštiny a romistiky se na Filozofické fakultě udrží,“ řekl jeden z nich.
Po skončení obřadu šli všichni dopředu kondolovat blízkým příbuzným zesnulé Mileny. Vyjadřuji soustrast její dceři Terezce, se kterou jsem se poprvé setkala až tady, ale z Milenina vyprávění jsem ji znala dlouho. „Vím, kdo jste, maminka o vás často mluvila a moc si vás vážila za to, co jste udělala pro romské děti, tím, že jste jich tolik vychovala.“ Vnímala jsem to jako poslední pohlazení na duši, které se mi od Mileny dostalo. Díky za vše, Mileno.

Text : Daniela Cincibusová