Sháněla jsem starší skříň, která by se mi hodila do pokoje se starším nábytkem. Objela jsem několik bazarů, ale žádná se mi nelíbila. Koupila jsem si inzertní noviny a nalistovala kolonku nábytek. Skříní tam bylo několik, a tak jsem obtelefonovala prodávající. Až na jednu, za 1800 Kč, byly už všechny prodány. S její majitelkou jsem se domluvila, že na druhý den počká na rohu naší ulice. V danou hodinu na určeném místě nikdo nebyl. Počkala jsem 15 minut, a když nikdo nepřišel, vrátila jsem se domů. Potom jsem ještě požádala dceru, aby se podívala, jestli žena nečeká náhodou za rohem. A skutečně. Podala jsem jí ruku, představila se a chtěla se jet v autě mé dcery podívat na tu skříň. Cizí žena se i se svojí dcerou na mne podívaly, ušklíbly se a prý tu skříň neprodají. Chvilku jsem jen tak koukala a nějak jsem si to neuměla vysvětlit. Proč mi tu skříň najednou nechce prodat, když včera do telefonu mluvila tak hezky. A najednou mi svitlo: „To mi ji nechcete prodat proto, že jsem Romka?“ Paní se na mě podívala, sklopila oči a řekla: „Nezlobte se.“ Koukala jsem na ni jako blbec a nechtělo se mi tomu věřit. Se slovy, že se nezlobím, „hold mám smůlu, protože jsem Cikánka“, jsem odešla. Doma jsem se rozbrečela jako malá holka. Kdybych byla bílá a přesto Cikánka, možná bych tu skříň dnes měla. Ale bílou pleť nemám, a tak nemám ani skříň. Na inzeráty už nevolám.
Markéta Šestáková, České Budějovice