V Romano hangos č. 4 jsme zveřejnili rozhovor Mladí právníci bojují za lidská práva s Michaelou Tomisovou a Jiřím Kopalem, právníky, kteří se v posledním roce dostali do popředí zájmu českých médií především v souvislosti s kauzou nucených sterilizací romských žen v ČR. Tentokrát vás seznámíme s Mgr. Davidem Strupkem (35), v dnešní době již, dá se říct, veličinou na poli obhajování romských práv. S Evropským střediskem pro práva Romů (ERRC) spolupracuje na různých kauzách od roku 1999.

Dočetla jsem se, že jste členem Advokátní komory od roku 1998. Kdy a za jakých okolností jste se dostal k zastupování příslušníků romské komunity, potažmo k romské problematice jako takové? Co vás přimělo aktivně se podílet na zlepšení situace lidí, kteří se z velké části nacházejí na sociálním „dně“?
Jak to v podobných případech bývá, na začátku byla náhoda. Ještě jako koncipient jsem byl vyslán na diskusní posezení na téma spravedlivého procesu, které organizovala tehdejší Nadace Tolerance. Poprvé jsem se tam dostal mezi společenství lidí, které s jistou dávkou humoru proslulý polský disident a zakladatel polského Helsinského výboru Marek Nowicki kdysi na Škole lidských práv ve Varšavě nazval „lidskoprávní mafií“ (což by se určitě líbilo našemu panu prezidentovi). To setkání nebylo poslední a zakrátko jsem se také stal „mafiánem“.
Právě Nadace Tolerance mě poprvé požádala o právní pomoc a při zajišťování finanční stránky jsem se dostal do kontaktu s Evropským střediskem pro práva Romů. Ti se na mě pak obrátili o rok později, když marně sháněli advokáta pro zastupování žáků zvláštních škol. A od té doby jsem v lidských právech „až po uši“.
Na otázku, proč pomáhám osobám v nouzi, lze jen těžko odpovědět několika větami, aniž by nezazněla klišé. Psychologové říkají, že ti, co pomáhají druhým, to často dělají vlastně kvůli sobě, aby měli dobrý pocit z vykonané práce, pocit vlastní prospěšnosti. Možná, že to u mě bude podobné. Fakt je, že jsem už jako sportovní fanoušek od dětství vždycky sympatizoval s outsidery a měl jsem radost, když se jim podařilo zázračné vítězství. Taky mě baví být trochu kontroverzní a nejít ve všem po proudu. Těch důvodů je asi víc a navzájem se prolínají.
Ale aby nevznikla nějaká falešná iluze, že jsem jakýmsi nezištným a neohroženým aktivistou a bojovníkem za práva Romů. Zůstávám na prvním místě advokátem, který plní pokyny svých klientů a svou profesi vykonává podle pravidel k tomu stanovených. A v neposlední řadě, až na drobné výjimky, jako každý podnikatel dostává za své služby zaplaceno.

Během svého působení jste již obhajoval mnoho lidí, kteří se setkali buď se skrytou či otevřenou rasovou diskriminací. Pro ilustraci můžeme připomenout kupříkladu vámi podanou žalobu na segregační praktiky v ostravských zvláštních školách, které zařazují romské děti do tříd pro mentálně postižené, případ paní Zupkové, kterou odmítlo vedení společnosti AKYMA kvůli romskému původu, případ paní Kotlárové, které se drogistický řetězec Rossmann musel omluvit a vyplatit odškodné 50 tisíc korun, případ paní Dunkové-Beňové, které bylo za rasovou diskriminaci při žádosti o zaměstnání vyplaceno odškodnění 25 tisíc či případ zavražděného Oty Absolona. Přestože se jedná o velice odlišné případy, vypozoroval jste mezi nimi či dalšími vámi zastupovanými případy nějaké společné rysy? Pokud ano, čemu je připisujete?
Každý případ je jedinečný tak, jako jsou jedineční jeho aktéři. Společné je samozřejmě to, že na začátku případu je vždy přinejmenším nějaký rasový předsudek, třeba i podvědomý, který k diskriminaci vede. Lidé, kteří se dopouštějí diskriminace, často tvrdí, že nejsou rasisté, a neuvědomují si, že diskriminaci lze způsobit i bez otevřeného rasového nepřátelství. Právě zařazování do zvláštních škol je typickým případem. Ředitelé škol a další školské autority se cítili dotčeni, že je někdo obviňuje z rasismu, když oni tak vlastně Romům pomáhají. Samozřejmě, že jim nikdo nepřipisuje rasovou nenávist, ale předsudek, že Romové stejně nikdy dobří studenti nebudou, ale jsou například dobří hudebníci, a tak se mohou s úspěchem věnovat hudbě, pak hraje obrovskou roli v tom, jak tento systém funguje. Otevřeného nenávistného rasismu možná u nás není o tolik více než v zahraničí, ale obrovským problémem naší společnosti jsou právě předsudky typu: Romové se neumí chovat, nechtějí pracovat, nechtějí chodit do školy, devastují byty. Tyhle předsudky v sobě nosí i lidé, kteří by, jak se říká, neublížili ani mouše. U soudu pak samozřejmě nepoznáte, jestli ten který hospodský neobsloužil Roma z rasové nenávisti nebo třeba jen proto, že nechtěl riskovat nepřízeň ostatních hostů, do hlavy mu nevidíte. Rozdíl je v tom, že ten, kdo nejedná z otevřené nenávisti, je zpravidla přesvědčen, že se chová naprosto normálně a že jeho chování vnímá jako normální i okolí – což je, bohužel, často pravda. A pak je překvapen, když je jeho jednání považováno za nezákonné.

V článku pro Evropské středisko pro práva Romů píšete o nesystematičnosti, nekoncepčnosti a nedostatečných mechanismech českého soudnictví, které „upřednostňuje hladký a rychlý průběh řízení bez překážek“. Rovněž hovoříte o liberálním konceptu soudnictví ve standardní demokracii, kde fungují opatření zajišťující účinnost a funkčnost státní moci, kde je princip spravedlivého soudu prioritou, či kde občanská společnost vedená nevládními organizacemi je natolik rozvinutá a dostává se jí dostatečné podpory, aby pomáhala chránit sociálně slabé. Máte dojem, že od vydání vašeho příspěvku je na liberální koncept Česká republika připravenější a schopnější implementovat vámi zmiňované ochranné mechanismy, které podle vás většinou fungují pouze formálně?
Česká justice se celkově rok od roku zlepšuje a stejné je to i s právní pomocí. S ustanovením právního zástupce soudem v civilním řízení se setkávám stále častěji. Velmi zásadním zlepšením od té doby je právo nemajetného obviněného v trestním řízení, aby mu stát zaplatil nejen advokáta jmenovaného soudem, ale i obhájce, kterého si sám zvolí, a dokonce i v případech, v nichž nejsou dány tzv. důvody nutné obhajoby. Mnohem snadněji teď mohu převzít trestní obhajobu klienta, který mi dopředu řekne, že nemá peníze, protože existuje slušná naděje, že za práci přesto zaplaceno dostanu. Přesto si stále myslím, že sjednocující právní předpis o přístupu sociálně slabých k právní pomoci by byl ku prospěchu.

Domníváte se, že se změnil přístup soudců při přidělování obhájců ex offo? Jak je podle vás možné, aby práce vykonávaná těmito obhájci byla efektivní či alespoň méně pasivní v tom smyslu, že příslušný advokát komunikuje s klienty, navštěvuje je ve vazbě, podniká nápravná opatření, podává procedurální námitky a podobně?
I v tomto směru došlo ke zlepšení, orgány činné v trestním řízení jsou povinny vést seznamy obhájců, kteří mají zájem o obhajobu ex offo, a jmenovat je podle pořadí v tomto seznamu. Pokud se pak týče aktivity obhájce, je to věc pouze advokátní etiky. Česká advokátní komora je v tomto směru dostatečně důsledná a víc už asi udělat nemůže. Spíš by obvinění, kteří mají pocit, že je ustanovený obhájce poškodil, neměli váhat s podáním stížnosti. Jim samotným už taková stížnost sice k lepšímu výsledku nepomůže, ale postižení takového advokáta má samozřejmě preventivní účinky.

Kauza rasové segregace romských dětí v českých zvláštních školách byla zřejmě jedním z vašich významnějších případů, který zastupujete společně s ERRC, už proto, že se dostala 1. března před Evropský soud pro lidská práva (ECHR) ve Štrasburku. Naše čtenáře by jistě zajímalo, jak se případ dále vyvíjí.
Soudci téhož dne rozhodli, že stížnost je přijatelná v části týkající se stížnosti na rasovou diskriminaci v právu na vzdělání s tím, že odložili na později rozhodnutí o námitce vlády ohledně nevyužití všech opravných prostředků. Konečný výsledek zatím opravdu nelze odhadnout, text rozhodnutí o přijatelnosti sice trochu napoví o předběžných názorech soudců, ale to může být zavádějící. V čer-vnu jsme soudu zasílali konečné vyjádření. Předpokládá se, že vydá rozsudek o tom, zda k diskriminaci došlo či nikoli, přibližně do konce roku. Neúspěšná strana pak ještě může požádat tzv. velký senát složený ze sedmnácti soudců, aby rozsudek přezkoumal. Protože případ zvláštních škol je významný a precedenční, lze očekávat, že nakonec před velkým senátem skončí, protože ani jedna strana se s porážkou zjevně nesmíří.

Existuje nějaký právník, právnička či právní řád, který je pro vás vzorem nebo příkladem hodným následování?
Především na různých zahraničních seminářích a workshopech jsem se setkal s právníky, kteří na poli lidských práv dokázali hodně. Za všechny bych jmenoval Američana Teda Shawa nebo britského advokáta Luka Clemense, ohromně sympatického chlapíka, který zastupuje před štrasburským soudem britské travellers. Velkým zážitkem pak pro mě bylo, když jsem při březnovém soudním slyšení ve Štrasburku stál po boku lorda Lestera, což je mimořádně uznávaná kapacita v oboru. Je ale nutné dodat, že žádný advokát by na poli lidských práv nedosáhl úspěchů bez každodenního úsilí bezejmenných aktivistů a pracovníků nevládních organizací a jejich mravenčí práce, zejména té terénní – a zpravidla špatně placené.

Setkal jste se ve své praxi s tím, že by vás kolegové odrazovali od práce „pro Romy“? S tím souvisí i druhá část této otázky: nasvědčuje něco tomu, že v Česku vyrůstá generace právníků, kteří mají cítění pro otázky lidských práv a romská nebo vůbec menšinová práva?
Občas člověk zaslechne poznámku, že si kazím pověst. Zatím se mi ale nestalo, že bych kvůli zastupování Romů přicházel o klientelu nebo byl vystaven nějakým jiným nepříznivým následkům.

Jak vidíte českou společnost ve vztahu k romské komunitě? Nabyl jste nejen ze své práce dojmu, že se něco podstatného mění?
Jak už jsem řekl, největším problémem jsou přetrvávající předsudky o jakési „národní povaze“ Romů, názory typu „já nejsem rasista, pár jich je slušných a ti mi nevadí“. Ke zlepšení dochází, při své práci to vidím například na přístupu soudců nebo policistů. U té méně vzdělané části společnosti to nemohu tak posoudit, ale i tady dochází k posunům. Hodně se hovoří o letošním vítězství Vlasty Horvátha v SuperStar. Já bych to tolik nepřeceňoval, obávám se, že on byl právě zařazen mezi těch „pár slušných“, ale přesto to vypovídá o zlepšení atmosféry. Když počátkem devadesátých let prohlásila soutěžící o titul Miss ČR v přímém přenosu, že jejím cílem je vyčistit své rodné město od občanů tmavé pleti, tleskal jí celý sál. Netvrdím, že by ji dnes vypískali, ale určitě by si vykoledovala aspoň trestní stíhání.

Jaký je váš vztah k romským tradicím a hudbě? Máte nějaké oblíbené romské jídlo?
Musím se přiznat, že v tomhle směru mám obrovský dluh, moje mimopracovní kontakty s Romy nejsou valné, prostě nestíhám. O romské hudbě, jídle nebo jiných tradicích vím jen tolik, co se dočtu v různých článcích, a to je příliš málo na to, abych mohl srovnávat a hodnotit. Ale kulturní a společenské tradice každého národa nebo etnika si nepochybně zasluhují úctu a podporu.

Jana Kabeláčová