Romano Hangos motto
ročník 9, číslo 7
vyšlo 2007-04-16

aktuální číslo
zprávy
rozhovor
názory
anketa
přílohy
reportáž
starší čísla
redakce
odkazy
e-mail



  Paměti romských žen VIII.

Pokračování rozhovoru s paní Rosálií

A všecky tam zůstaly na vesnici, jak jste bydleli? Jenom vy jediná jste se odstěhovala pryč z těch kamarádek?
Len já. Já, ale… už ty druhé rodiny, jak tam vedle nás bydlely, my jsme mali svoj pozemek. My máme, jako naša mama má svoj pozemek a tam barák postavený, zahrada je tam, stromy, … ale ty druhý bydleli jako na obecném, a za komunistů to bylo tak, že nechceli, aby bydleli pohromadě Romové moc. Aby boli tak mezi lidmi. Po mestách roznesený. Tak ony sú většinú v Trnavě, sú rodiny v Trnavě, Piešťanoch, Novém Městě, tak sú… Jen ta moje rodina, moja mama je tam akorát! Sama! Ostatný sú všecko pryč! No.

Tak maminka tam byla celý život, vlastně, všechny děti vychovala…
No, ona nechcela jít. Ona nechcela jít od tam. Tak tam zůstala. No. Co už. Stará, už tak nemůže ani chodit. Pomáli chodí akorát po baráku. A tolik roků a kdybych já tolik…

Kolik ona teď má roků?
Osmdesát osm.

Osmdesát osm. No to už je požehnaný věk.
Ale ona nemá ani vrásky! A co ona zkusila! Ona velice moc zkusila!

Měly jste se rády s maminkou?
No. Ona brečí, jak ma vidí. Pokaždý!

Tak vy jste byla taková její kamarádka, když jste vychovávala děti, že? No, no. A ona ví, že já som moc zkusila. Jako aji doma, pri tých děcek, za Němců, ne, všecko. Tak. No a pri tom manželovi zase, to som ani jemu (panu B. – současný druh) neřekla, on mi, sa mi ptá, a to ani neřeknu. Co jsem zkusila. To vědí děcka a rodina moje. Už je to tam. No, ale když byl nemocný, jsem dělala okolo něho. Som ho opatrovala. To on ani s tým nepočítal, že já budu tak, že se budu tak starat o něho.

Nikdy jste se nechtěla rozvést?
Chcela som sa rozvést.

Proč jste se nerozvedli?
A víte, že já som sa chcela rozvést, když měl onemocnět. Poslední rok. Mal padesát devět roků a já taky, nebo my jsem stejný ročník. S manželem. Já som sa s ním chcela rozvést, on onemocněl! Ježíš Maria, no tak som nevěděla, čo mu je! Išel do nemocnice, prišel z nemocnice, dva měsíce byl v nemocnici, tu jsou dvě nemocnice, stará a nová. A on byl v té nové. Potom mu prišel telegram, aby šel do staré nemocnice, aby nastoupil. Tak som šla a ptala som sa primara, co mu je. A on povidá: „On je na játra. A nepočítejte s tím, že sa vyzdraví.“ Ježíš, já jsem brečela!

Stejně jste brečela, i když vám tolik ubližoval?
Já som brečela! Hmm, tak byl nemocný, tak ale osm měsíců! Tak nějak to bylo. Tak som sa starala o něho a jsem mu kupovala, mně to bylo jedno, šunku, banány a všelijaké věci som mu kupovala! Já som věděla, že nebude! Ne, tak co. A když mal pohřeb, když zemřel, tady bylo tři sta lidí! Mu na pohřeb, išli na pohřeb ze Slovenska. Z Piešťan, z Trnavy, z Nového města, Bratislavy, len vodsád (odsud) kolik! Z každej hospody číšník, číšnička! Esembáci! A já jsem išla, s průvodem jsme išli, s průvodem od baráku až na hřbitov. A ty auta, oni majú samé cizí auta, ti naši. Oni lidi mně povídají, „Ježíš, to nemá…, ani minister kdyby umřel, tak by neměl! Tolik lidí a ty vozy co měl! To je hrozné!“ No tak on měl sedmdesát věnců! A tých kytic! Tady nemali kde dávat. No to bylo hrozné! Museli vzít tri auta! Tri ty… dve auta išli len ty věnce a ty kytice, co to pobrali a v jednom on jako… rakev. Hudba krásně hrala! Cigáni hrali, ale krásně! Ty dvě hodiny hrali len na dvore, eště po celém městě hrali a tam ještě hrali, ale dvě hodiny, na hřbitově! Krásný, to už taký pohreb asi nebude. Nikdy.

A jak jste se cítila? Cítila jste se smutná, nebo spíš vysvobozená, nebo…
Víte, že já jsem nemohla zapomenút štyry roky! Bár (i když) mi dělal zle, ale já jsem nemohla zapomenút štyry roky!

Tak jste ho měla ráda, přeci jenom…
Já jsem chodila na ten hřbitov, myslím, každý den. Jak kdyby mě to tam táhlo! Já jsem musela! A starala som sa o to, aji jsem mu dala pomník udělat, aj ten poklop má tam, všechno. No. Já nemám takú povahu.

Jste hodná.
Nemám takú povahu. On (pan B.), když přišel sem, on mal zmrzlé nohy! Se ožral! A tam někde ležel v zimě a ty prsty mu… vymrzly. Odmrzly nebo čo. Ono mu to jak kdyby hnilo. Tak já jsem mu to mazala a to… až jednou ma napadlo, povidám, „ale to snad není možná, aby to furt hnisalo!“ Já som mu kupila ten hypomangar a povidám, „a v tom si to máčej!“

Takovou tu červenou vodičku…
Ano, ano. On si to v tom máčel a jemu sa to zahojilo.

Tak vy jste i bylinkářka taková.
(smích) Letos to bylo… no, zase onemocněl a furt se tahal do Bystrice, že on chce tam umřít. Že tady ne. Hrozně byl nemocný! Moc. Aj byl v nemocnici! Potom prišel z nemocnici a furt něco ho bolelo! Jeho dcera ho masírovala, já som ho masírovala, všechno ho bolelo! Nebylo možné! Já jsem vám namočila ručník, spravila jsem takú octovú vodu. A som ho zabalila do toho a jemu… on za dva dny bol zdravý!

A učila vás maminka třeba i nějaký bylinkový mastičky?
No.

A pamatujete si ještě něco z toho?
No, tak také menše. Také, keď sa někdo porezal, a nebo když měl horečku, takové věci. A on měl furt ty horečky také, a všechno ho bolelo! Povidám, „co s ním?“ Prišla jeho dcera, začala ho masírovat a tak… pak za chvílu zas já. A ona sa čudovala (divila), že on za dva dny tak vyzdravil! Ona mi volá, „jak je s tátem?“ A povidám, „už mu nic není! Už byl na pivě!“ „No snad to není možný!“ Hovorím, „je!“ A od té doby je mu dobre, no, aji pribral! Hodně pribral!

A ještě jsem se chtěla zeptat, pamatujete si třeba, když jste byla malá a ještě jak jste bydleli ve vesnici, nějaké romské zvyky? Co bylo takové, co už se třeba teď nedělá? Co se dřív dělávalo?
Co se dělalo? No akorát na Vánoce. (smích) Si pamatám na Vánoce, můj táta, když měla byt večera, tak musela být presně v sedm hodin. Když zvonilo v kostole sedm hodin, tak máma dělala také vdolky, pékla, na šporáku sa to péklo, také vdolky, také… kynutý. A potom to namočila do vody a posypala to makem. A na to sa dávaly oplatky, namazala taký krížik s medem a česnek sa na to dával. A tu vodu, čo ona tam namáčela ty vdolky, tak okolo domu to musela vylívat!

Jako vykropit, jako že svatý?
Ano. No a můj táta zas donésl do nútra (dovnitř) slámu, jako že Ježíš se narodil na slámě. No tak aj on tak… režnú slamu, takovou dlouhou pod stůl dal. Potom šel ven a začal vinšovat. A keď vyvinšoval, ne, on vinšoval jako cigánsky. Tak potom se začalo večerat. A máma každému udělala křížek (na čele), já to nedělám teď (smích)…

A dělávala jste to dřív?
Jo. Udělala křížek a potom jsme mohli večerat.

přečtěte si
-> Noviny ke stažení

téma

redakce
Romano Hangos/Romský hlas
vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, vydává Společenství Romů na Moravě
Adresa redakce:
Francouzská 84, 602 00 Brno
tel.: +420 545 246 645
fax: +420 545 246 674
email: rhangos@volny.cz

vyhledávání



Radioľurnál

Radioľurnál