Pokračování rozhovoru s paní Rosálií

A měla jste tam na Slovensku, jak vy jste dřív bydleli, nebo i mezi sestrama, nějakou velkou kamarádku?
No, měla.
Měla jste čas i na kamarádky?
Mala som bílé kamarádky. Raz ma navédly, abych šla s nima na pouť. Ono je to pri Bratislavě, také, velký pouť to bývaly. To bývaly také procestie pro…já nevím teď, já to nevidím teď.

Občas to ještě bývá. V Olomouci třeba je taková pouť, procesí.
A ony mi oblékly, ale pět sukeň, ty bílé takové, víte.

To Vám půjčily.
Půjčily! No a ony ma oblékly! Já som mala také dlouhé vlasy! Copy mi udělaly a ty copy som mala tak hore, jak ony to tam nosily! (zasmála se) Ne a teď ona se mi ptá jedna. Emila sa jmenovala, tá holka. Ale tak krásná holka to byla! A ona povidá: „Matyla, a měla jsi už chlapa?“ Som měla ale patnáct nebo šestnáct roků som mohla mět. Hovorím, „ne, neměla!“ A já ji povidám, „a proč se ptáš?“ „No, víš, to je takový, to ideme tam a ty nesmíš, keby si mala chlapa, nesmieš nést tu velebnú svátost!“ Víte? To bylo, ony dělaly takové podnebí a také stužky jsme, to jsme držely a tam bola ta velebná svátost, farár tam byl a tak jsme šly s tú procestiú. A teď jsme išly do toho kláštera tam, cez (přes) ten les, a Ježíš Maria, na vozech jsme išly, to volakedy (někdy), na vozech a potom zase peši, modlily a zpívaly a furt tak… a jsme išly do toho kláštera a teď jsme každá mosely držat svíčku vedla hlavy. A komu sa chytly ty vlasy, tak ta nebyla čistá! Predstavte si, to byly také povery. A my keď jsme tam išly do toho kostela, ta Panenka Maria, tak sa usmívá. A jak keby sa usmívala! A keď jsme odcházely, tak slzy jej padaly! No a my jak jsme tam, ne, dole tvárú jsme ležely, a tu svíčku jsme držely a ty zástavy, nad nami, tak držali ti chlapi. Potom jsme sa tam modlily, jsme išly kolem té Panenky Márie, teď jsme tam s tú svíčkú procházely, jsme išly potom spat do toho, také baráky tam boly, len slama tam byla, jinšé (jiného) nic. A to sa tam len modlilo a zpívalo. No. A ony ma tak… všady ma, tam, všady ma… ne a moji rodiče o tom ani nevěděli, že jsem tam šla!

A co jste řekla, kam jste šla?
Oni měli strach! Nebo nebyli doma. A ony povídaly, „neboj se, naša matka jim to řekne, tvojím rodičům, kam jsme šly, toho se nemusíš bát!“ až potom, keď jsme už se vracely, zase jsme išly do našeho kostela, už tam boli naši rodiče. A tam taky jsme musely stát nad tím, jak je ten oltár, pred tým oltárem. A taky jsme musely tam klečet s týma svíčkama zase! A modlit se, a já som teda do kostela chodila, aji som zpívala ve sbore tam.

Tam u vás ve Veselí.
No tam. No, jsem chodila. Mě měly holky rády. Jsem chodila do kostela každú neděli.

Tady potom v Čechách jste taky chodili, na Moravě ještě do kostela?
Někdy. Někdy. Ale teď chodím víc, už jak nechodím do práce. Já jdu do kostela. Když jdu do města, vždycky sa stavím, sa pomodlím a jdu pryč.

A Vaše děti jsou všecky pokřtěny?
Všecky! Všecky aji vnoučata. Všecky.

Tak to ráda vzpomínáte na ty kamarádky.
No. No jo teda, byly hodné ty holky. Aj když jsem byla mladší, jsem chodila doma, a na tej ulici bydlijou a ona se vdala, on je hospodský, sa vdala ta jedna, a ta druhá se vdala za toho najbohatšeho, ale tak byl krásný ten kluk! On byl taký počerný, ale velice pěkný byl! Ne, tak mi ho predstavila, no tak já som jich znala tých kluků, ne… a vždycky prišly za mnú k nám, tam jsme povykládaly, ještě teď jak su stará a ony zbadajú, že přijdu, ne, tak už jsme staré, ne, a kolik rázy už i já…mně sa to aj plete! Ony ještě nosá ty sukně, víte, tam, … a kolik rázy, „Rozália, ty ma nepoznáš?!“ Ježíš! Potom mi to prijde do hlavy, kdo je to, ne, a prijdem k mojej máme a tam mluvíme spolu. Ještě doteďka. Ještě minulý rok som s nima vykládala! No.