Nikdo přesně neví, jak se vlastně vymýšlí a formuje něčí totožnost, ale docela jistě můžeme prohlásit, že identita nevznikne zničehonic jako náhlý objev; zdá se, že identita se postupně vytváří podle toho, jakým způsobem se jedinec staví ke světu a využívá svých zkušeností. Obvykle je to zdlouhavý a poněkud tajuplný a pracný proces. Za mého mládí, například, bylo slovo „černý“ urážka. A dnes si černoši tento kdysi hanlivý výraz přisvojili jako své heslo a povýšili je na vyznamenání; dnes své děti učí být hrdé na to, že jsou černé. Popravdě řečeno, ty děti hrají všemi možnými barvami – čokoláda, káva, moka či med, něco mezi baklažánem a paprikou – jako u kterékoli jiné rasy; zdejší černoši nejsou o nic víc absolutně černí, než jsou běloši doopravdy bílí; jenže tyto odstíny, které byly tak dlouho zneužívány k tomu, aby nás znepokojovaly, korumpovaly a navzájem znepřátelovaly, teď už neznamenají, alespoň obecně vzato, vůbec nic. Být černý je úžasná zkušenost, je to jedno z největších dobrodružství, jaké může člověk zažít – tvrdí černoši. Není nic snazšího a vinou zatížený Američan ani nemá na vybranou, než to všechno odbýt jako šovinismus naruby. Ale v tom se bílí Američané – to už patří k jejich osudu – tak trochu mýlí. Osvobodit se od potupného cejchu černé barvy tím, že je s radostí přijmeme za vlastní, znamená přestat se jednou provždy v duchu kořit a podřizovat se původcům našeho ponížení. V tom okamžiku je náš bílý nepřítel nucen omezit se na souboj čistě fyzický, v němž může zvítězit opět pouze fyzicky. Běloši sice dříve zabíjeli černochy jen proto, že je odmítali oslovovat „pane“, ale v podstatě jim šlo především o prosazení vlastní nadřazenosti a moci, a ne o mrtvou oběť, tím méně pak o to, mít ruce poskvrněné prolitou krví. Jakmile se jednou černochova mysl vzepře představám bílých, vytvoří se mezi nimi úplně jiný vztah, jakási dosud nikdy nepoznaná nerovnováha, kdy si běloch už vůbec není jist sám sebou, zatímco černoch si je jist jimi oběma. Jeli totiž obtížné zbavit se cejchu černé barvy, je nepochybně přinejmenším stejně obtížné překonat iluze o barvě bílé.

James Baldwin (1924–1987)

Velká část Baldwinovy tvorby je v tom nejvlastnějším smyslu autobiografická, a přesto se v 60. letech snad i trochu proti své vůli stal mluvčím černé Ameriky. Jeho eseje, které Norman Mailer označil za „neutuchající proud poetického ohně“, se dotýkaly palčivých problémů doby: od osobní a národní identity a nebezpečí kategorizace lidí k otázkám rasovým, společenským i politickým; elegantní styl měl rétorickou účinnost, kterou si autor osvojil z bible a z kazatelského působení v letech dospívání.

(jk)