Pravidelnou, trvalou a usilovnou četbou denního tisku se může člověk dovídat věci neuvěřitelné, a také zahanbující. Tak například čteme:
„Starostka Zákup Miloslava Hudáková zpochybnila závěry, k nimž došla policie, a podotkla, že u nich problémy se skinhedy nikdy nebyly…“ Zastávala se tak výtržníka, který ve skupině napadl romskou rodinu v Zákupech na Českolipsku, všichni házeli kamení do oken a mířili pistolí na děti. Paní starostce je to málo, darebáctví neonacistů jí nevadí. No to je pěkné, když i hlava obce má takové smýšlení! Nepochybuji o tom, že v příštích komunálních volbách paní starostka bude jistě úspěšná, její jméno si dobře zapamatujme, ještě o ni uslyšíme. Poznáme, jak smýšlejí občané v Zákupech.

„Nedostala práci. Je Romka!“ – slyšíme a čteme často o uchazečích, kteří nedostali práci kvůli jejich etnickému původu. Třikrát hanba! Aspoň, že občas některý soud vydá rozhodnutí, že podnikatel, který se tak zachoval, se zachoval špatně a že uhradí nějaký pakatel. A kdo uhradí těm postiženým tu hanbu, to martyrium, které musí každodenně snášet?
O sterilizaci romských žen se u nás dlouho nehovořilo, zdálo se, že je vše v pořádku. Po tom, co Evropské centrum pro práva Romů v Budapešti na tento fakt upozornilo světovou veřejnost, teď čítáme: „Na sterilizaci se stěžuje stále více žen“. Krucinál, proč až teď a proč se všichni vymlouvají na to, že Romky nevěděly, co to znamená, i když jim to doktor řekl? Proč se neřekne: dobrá, udělali jsme chybu, ale teď to napravíme a už se budeme chovat jako lidi k sobě navzájem.
Starostové obcí najímají právníky a vystěhovávají neplatiče z bytů někam na hromadu za obcí, do holobytů a někdy dokonce i na otevřenou ulici. Zákon je zákon, musí se dodržovat! Ten nejdůležitější a v plné míře uplatňovaný zákon je ale ten, který říká, že silnější vždy vyhraje. Taky že ano. Ten silnější je v tomto případě obec. Málokterý soudce bere při posuzování těchto záležitostí v úvahu, že jsou ještě jiné zákony – o sociální péči, který sociální odbory ignorují, že existuje zákon o právech dítěte. Slyším v televizi přemoudřelé úřednice sociálních a bytových odborů, které s vážnou tváří na otázku, co s dětmi v takovém případě, mají řešení okamžitě: „Šup s nimi do dětského domova!“ A je to! Udělali jsme pořádek! Co na tom, že v jiném místě jsme založili na nepořádek, kriminalitu, bídu a zoufalství! A dětem připravili dobrý základ pro kriminální činnost. Tak to má být a basta!
Slyšíme: „Chováme se ke každému stejně. Největší problém vlastně je, že nevíme, kdo je Rom a kdo ne!“ Svatá prostoto, opravdu, s vážnou tváří to tvrdí i úředních z těch nejvyšších pater. Jak to, že v hospodě vědí dobře, kdo je Rom a na úřadu ne? Všude to dobře vědí! Rozpoznávání se řídí podle toho, jak se to komu hodí.
Aby toho nebylo dosti, zmíním zákon č. 261/2001 o odškodnění lidí, kteří byli během 2. světové války nuceni se ukrývat z důvodů rasových. Ten zákon je tak tvrdý a nesmyslný ve svých podmínkách k získání osvědčení o statutu politického vězně a tím i nároku na odškodnění, že ho směle můžeme nazývat institucionálním popíráním romského holocaustu. Taky reflexe holocaustu ze strany našich poslanců, kteří zákon schvalovali.
Pravda je, že v programu integrace Romů do společnosti, který má naše vláda na stole, se nejvíce pozornosti věnuje právě sociální práci. Proč asi? Tu má přece na starosti stát a kdyby existovala opravdová rovnost šancí, přístupů a v řešení, pak bychom se tím přece nemuseli vůbec zabývat a bavit se o tom. Znáte lepší a průkaznější důkaz o nerovnosti, která ve společnosti existuje? Tady ho máte! Padni, komu padni!
Věřím, že tato společnost má dosti sil dát vše, o čem tu mluvím, do pořádku, abych nebyl jen takový škarohlíd. Ale zatím se smutkem v duši sděluji toto.

Váš Karel Oswald