Vážená redakce,
dovoluji si vám napsat vzpomínku z pohledu historie. Žijí ještě mezi námi ti, kteří ještě po roce 1945 živořili na samém okraji lidské společnosti. Prostě Cikáni. Při tom slově se mnohým vybaví v mysli barvitá vzpomínka na vůz pokrytý cárem staré roztrhané plachty, tažený vychrtlým koněm, na podivné snědé lidi, před kterými zavírali dveře. Jako by na čele nesli vypálený věčný cejch hanby, podezření i pokoření. Nikde nebyli ti podivní světem putující hosté vítáni a přece přinášeli podivné kouzlo, jež nutilo člověka, aby se na ně díval se zvědavostí. Uměli, jak o sobě tvrdili, čarovat, hádat z dlaně lidské osudy. A v duších těch lidí byla zakleta podivná podvědomá touha, která je od dávných dob nutila k věčnému putování za něčím, co jim nikdy nebylo souzeno poznat. Lidi bez vlasti, bez domova s bohatou minulostí, kterou však nikdo nezapsal pro paměť budoucím pokolením.

V loupežných tlupách pověstných Petrovských, kteří přepadali lidi na cestách i silnicích, bývalo i dost Cikánů, kteří se spolu s lidmi nekalé pověsti oddávali tomuto krvavému řemeslu a mnoho Cikánů v té době přišlo o život na popravištích. Cikáni se neživili jen žebrotou a drobnými krádežemi, ale prodávali měděné kotle, kupovali a prodávali koně, vystupovali jako kejklíři a komedianti a přivydělávali si hudbou na housle a cimbál, s ochočenými medvědy předváděli nemotorný tanec na zadních nohách při zvuku tamburíny s chřestítky, zvonečky a rolničkami.
Ti staří Cikáni ještě vzpomínají, že měli vůz, koně, jezdili kam chtěli, měli bídu, ale taky to byl život. Zdá se to neskutečné, ale je to pravda, v dnešní generaci jakoby pohasla touha po tom věčném putování bez cíle a drsném životě na samé dlani přírody.
Z toho velkého dobrodružství minulosti naplněného až po okraj bídou, utrpením a křivdami zbyla našim Cikánům jenom řeč, zkazky vtipných i humorných cikánských pohádek a vyprávění tolik podobná těm, jaká se dodnes vyprávějí na tržištích dalekého Orientu Indie. But bacht sastipen.
(ov), Ostrava