Už třetím rokem pořádá vždy v říjnu Společenství Romů na Moravě ojedinělý festival Djangofest. Koná se v Brně a v uplynulých ročnících vystoupili muzikanti tak zvučných jmen jako klavírista Ondrej Krajňak nebo kontrabasista Josef Fečo.

Nechyběli vynikající saxofonisté, kytaristé, bubeníci a zpěváci. Ze skupin jmenujme Gulo Čar, Točkolotoč, Terne Čhave, Bengas, Bratři Lázokovi nebo Rosen Trio. Festival je ale také příležitosti pro mladé začínající kapely a taneční soubory. Do festivalového programu patří promítání filmů a semináře s romskou tematikou, a také dětské divadlo.
Ještě před hlavním programem hrají v předsálí tradičně romské kapely univerzální muziku, evergreeny, romsky pop a folklor. Muzikanti nedají kolem stojícím posluchačům pokoje a rytmem swingu, samby a jinými latinskoamerickými rytmy nebo také čardášem je roztleskají, rozezpívají a roztančí.
Úderem dvacáté hodiny začíná večerní program Djangofestu, který zahajuje mladá kapela ve stylu rompopu nebo funky. Poté se střídají jazzmani a zpěváci. Festival uzavírá kapela, při které se celý sál baví, tancuje, a která hraje i na přání. Obyčejně to bývají bratři Lázokovi.
Také tento třetí ročníku Djangofestu sklidil dobrý ohlas. (O programu píšeme na jiném místě.) Při vystoupení Gulo Čar mě oslovil člověk, který žije v Kanadě: zajímal se, odkud tato kapela je. Pověděl jsem mu o ni vše, co vím a když mi řekl, že takovou skupinu v Kanadě nemají, náramně mě potěšil. Ke Gulo čar snad jen tolik, že tentokrát vystoupili s novým repertoárem. Nutno říct, že muziku přitvrdili, ale image si zachovávají pořád ve svých aranžích, harmonií a v drifu, který je jim nejbližší.
Na Djangu hrály tentokrát i české kapely, jedna z nich se jmenovala Na jednu noc. Byla pozoruhodná svým obsazením – kytara, bicí a zpěv. Hrála světoznámé jazzové standardy ve vlastním pojetí. Vynikající zpěv Vlaďky Krčkové doprovázel perfektně vybavený jazzovou harmonií a technikou hry kytarista Matěj Plíhal. Jejich vystoupení dýchalo jazzem od začátku až do konce. Jejich swing byl jemný a inteligentní a tak dravý, jak jen mohl být.
Zastavím se ještě u Matouše Bagára z Brna, kterého uznávají nejen Romové. Matouš pochází ze slavné muzikantské rodiny Bagárových, kde hraje jeden líp než druhý. Muzika se u nich dědí z otce na syna. Matouš Bagar hrál i s kapelou Gulo čar, nejvíc ale působil ve velkých českých kapelách, s kterými jezdil do světa. Muzikou se živil, byl schopný hrát s každým a byl to vyhledávaný tahoun. S výjezdy do zahraničí skončil po svatbě. V poslední době hraje už jen sám. Muzikanti a příznivci dobré muziky zbožňují jeho písně ve stylu balad, šansonu, popu a jazzu. Zpívá a sám se doprovází na klavír. Na Djangofestu účinkoval se svým strýcem Mirkem Bagárem.
Když začal hrát slavnou píseň svého otce Milana Bagára – Našči me dživav, Nemohu žít – sálem zazněl potlesk jako salva. Trefil se posluchačům do noty, zpívali s ním.Text písně vypovídá o matce, která opustila své dítě, a to žije samo jako sirotek, bez ní je chudý a chce ji zpět. Kytarový doprovod Mirka Bagára byl velice decentní, muzikantský a přesný. Oba sklidili velký úspěch. Jejich propocené košile dokazovaly, že do hry dali všechno. Toho večera bylo vystoupení Matuše Bagára třešinkou na dortu.

Gejza Horváth