Romano Hangos motto
ročník 9, číslo 7
vyšlo 2007-04-16

aktuální číslo
zprávy
rozhovor
názory
anketa
přílohy
reportáž
starší čísla
redakce
odkazy
e-mail



  Amari sal amari – Naše jsi, naše

Milena Hübschmannová vystudovala indologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) v Praze. Do roku 1967 pracovala jako literární redaktorka Československého rozhlasu. Poté působila v Ústavu pro filozofii a sociologii Čs. akademie věd, v 70. a 80. letech učila romštinu na Jazykové škole v Praze, nyní působí jako odborná asistentka na katedře romistiky FF UK. Iniciovala vznik časopisu romistických studií Romano džaniben, jehož je šéfredaktorkou. Napsala několik knih o Romech a spolu s H. Šebkovou a A. Žigovou sestavila také Romsko-český a česko-romský kapesní slovník. Milena Hübschmannová mě vždy oslňovala svým postojem k Romům.

Vaše jméno je židovské, pocházíte ze židovské rodiny? Mé jméno je židovské, ale nevím, jestli v mé rodině byli židovští předci. Narodila jsem se před válkou, a proto si myslím, že kdybych byla Židovkou, tak bych už dnes nežila. Němci by mě zabili, ale hluboko ve svém srdci a v krvi cítím, že po tátově straně jsem Židovka.

A není vaše rodina romská? Dnes nikdo neví, kdo ke komu patří. Jednou o tom budu mluvit, je to velká historie.

Jaký je váš nejhorší zážitek z dětství? Narodila jsem se v roce 1933. Když vypukla válka, bylo mi šest let. Jednou brzy ráno, v šest hodin, přišli pro tátu a mámu Němci. Byly jsme tři děti, nejmladší – bratr – měl teprve dva měsíce, a protože nás rodiče neměli u koho nechat, Němci řekli, že nás dají do ústavu. Ale Bůh chtěl, aby teta, která bydlela daleko od nás, k nám ten den přišla tak brzy ráno. Máma toho využila a řekla, že teta bydlí s námi a že my zůstaneme s ní. Bylo mi devět let, vidím to jako dnes. Toto byl můj nejhorší zážitek. Táta byl zavřený tři roky v internačním táboře.

Byla jste jako dítě bita? Můj táta mě uhodil jen jednou. To tehdy, když jsme ho šli navštívit do lágru a já jsem byla moc ráda, že ho opět po dvou letech vidím. Z velké radosti, že vidím otce jsem vylila polévku, kterou nám tam dali. Dostala jsem za to od něho pohlavek.

Měla jste jako dítě ráda pohádky? Ano. Můj děda mi četl pohádky a já věřila, že na světě žijí princezny, princové a draci. Chtěla jsem vidět svět takový, jaký byl v pohádkách. Už jako malá holka jsem chtěla jít do světa a vidět, jak žijí jinde lidé. Vzpomínám si, že jsem chtěla být černá, myslela jsem si, že bych byla hezčí.

Kdy jste se poprvé zamilovala? V pěti letech do plavčíka, který mě učil plavat. Když mi bylo dvanáct let, viděla jsem film, který se odehrával v džungli. Hlavní postavou byl Mauglí a do toho jsem se zamilovala. Byl to Ind, vypadal jako Rom. Napsala jsem mu do Hollywoodu, ale on mi neodpověděl. Byla jsem zklamaná. Byla to láska na dálku, já ho milovala a on ani nevěděl, že vůbec existuji.

Co vás přivedlo k Romům? Bengálský jazyk, kterým se hovoří v části Indie. Učila jsem se bengálsky už když mi bylo 14 let. A když jsem později slyšela mluvit Romy, tak jsem jim dost rozuměla. Některá slova mají stejná jako Indové. Když mi bylo 19, pracovala jsem v Ostravě společně s Romy. Slyšela jsem je mluvit, rozuměla jsem, ale nevěděla, kdo jsou. Bůh mě k nim dovedl. Když jsem poprvé přišla k Romům, hned jsem se cítila jako doma a byla jsem s nimi šťastná. Romové z mého srdce udělali romské. Později jsem žila rok i se svou dcerou v romské osadě Rakúsy u Kežmarku. To bylo nejhezčí období mého života. Kdybych se mohla narodit ještě jednou, tak už bych chtěla být Romka a chtěla bych být černá.

Co vidíte u Romů dobrého? Drží pospolu. I když jsou chudí, přesto jsou bohatí. Jejich bohatstvím jsou jejich děti. Romové se s člověkem rozdělí nejen o chléb, ale i o srdce. Kdo k nim přijde do domu, tomu projeví úctu, posadí ho, dají mu najíst a nechají přespat.

A co vidíte u Romů špatného? Dnes už Romové nemluví svým mateřským jazykem, romství zahodili. A právě to je třeba zvednout ze země a prezentovat. Někteří Romové už nechtějí být Romy a dělají ze sebe gadže a stejně tak se i chovají.

Co byste chtěla vzkázat Romům? Romové, nikdy nezapomeňte na romství, na úctu, na své romské srdce, nestyďte se za to, že jste Romové, buďte na sebe hrdí. Je mi líto, že už v sobě nemám tolik síly, chtěla bych pokračovat ve své práci dál. Chtěla bych pozvednout romskou kulturu, aby ji poznali nejen samotní Romové, ale i Češi, tak jako jsem ji poznala já.

Při psaní romských textů si někdy nemohu vzpomenout na některá romská slova. To si pak beru slovník Mileny Hübschamnové a tam najdu vše, co jsem už zapomněl. A Milena mi na to odpověděla: Jestli je pravda, co mi teď říkáš, tak můj životní cíl je splněn. Gejza Horváth

přečtěte si
-> Noviny ke stažení

téma

redakce
Romano Hangos/Romský hlas
vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, vydává Společenství Romů na Moravě
Adresa redakce:
Francouzská 84, 602 00 Brno
tel.: +420 545 246 645
fax: +420 545 246 674
email: rhangos@volny.cz

vyhledávání



Radioľurnál

Radioľurnál