Při svých cestách za reportážemi o Romech se setkávám i s Čechy. Když se dozví, že jsem romský novinář, hned začnou vykládat o svých zkušenostech a problémech s Romy. Málokdy je chválí, většinou je jen kritizují a někdy i po právu. V Bruntále tomu bylo stejně tak. Paní Alena Bečáková, která žije v paneláku vedle Romů, mně vyprávěla o problémech, které s nimi má nejen ona, ale i ostatní.

„Naše čtvrť se jmenuje Dlouhá, ale je to tady horší než v Chanově. Podívejte se na tamten barák vzadu, tam bydlí Romové a dělají nám problémy. Večer venku chlastají, hrají, zpívají, hádají se, perou se a my se vůbec nevyspíme. Měli by se přizpůsobit a respektovat noční klid. Všichni se musíme vyspat. Dříve tady tolik Romů nebydlelo, dvě nebo tři rodiny bruntálských Romů a ti byli v pohodě. Nikdy jsem lidi nerozlišovala, Romové mi nevadí, mám je dokonce v rodině. Ale s těmito se žít nedá. Dělám na tři směny, ale nevyspím se. Stěžovat si nesmíme, hned nám vyhrožují, že nás podřežou, zabijí. Lidé se jich bojí. Loni se mlátili s našimi, s mačetami v rukách. Volali jsme policii, ale ti jen řekli: „No jo, to je celá rodina Rajtovců, s těmi nic nenaděláme.“
Když paní Bečáková jednou v noci volala policii, údajně jí řekli, že jestli ještě jednou zavolá, tak za výjezd zaplatí. Vylíčila, co se děje, ale policisté měli prohlásit, že to vědí, ale nepřijedou, protože je to zbytečné. „A jakmile se Romové dozvěděli, že jsem volala policii, vyhrožovali, že mi otráví nejdřív psa a potom zabijí i mě.“
Občané sepsali i petici, ale město s tím nic nedělá. Obrátili se i na Občanské judo, ale televize nepřijela prý proto, že město řeklo, že s Romy nemá žádné problémy. A krátce na to šest avií odváželo odpad, který Romové naházeli před dům a po sídlišti.
„Romové v létě vytáhnou hadice a celý týden perou koberce společnou vodou. Spotřeba se účtuje všem dohromady. Každá rodina má nedoplatek za vodu 11 tisíc. Elektřinu neplatí, mají ji odpojenou, ale svítí dál. Mají nehorázné dluhy na nájmu, jak je možné, že tady dál žijí? Neplatí na ně žádny metr?“ líčila dál soužití paní Bečáková.
Stěžovala si dál a já jsem vzpomínal na dobu, kdy jsem ještě bydlel v osadě. Tenkrát jsem se na večery těšil. Venku u ohně se scházeli staří i mladí, hráli, zpívali anebo si jen tak povídali. Tyto živé a rušné večery nikomu z Romů nevadily, naopak byly očekávané, byly to krásné časy. Hlas paní Bečákové mě vrátil do reality.

Gejza Horváth