Již 14 let si připomínáme tento den jako konec politické nesvobody, jež nás, obyvatele tehdejšího Československa, soužila do roku 1989. Jedním z hesel dnů sametové revoluce bylo, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. V roce 1989 mi bylo 13 let a vzpomínám si, jak jsem jeho sílu a význam pociťovala nejen z radostných reakcí svého bezprostředního okolí, ale i z atmosféry statisícových demonstrací, jež jsem nadšeně sledovala na televizních obrazovkách. Na to, že mi bylo pouhých třináct, jsem se nechala touto pozitivní změnou ovlivnit natolik, že jsem v tričku Občanského fóra poletovala po Ústí nad Labem, rozdávala letáky a upozorňovala ostatní na nadcházející události a návštěvy nedávných disidentů.

Teď píšeme rok 2003 a od listopadové převratu se mnohé změnilo a zestárlo. Nejočividnější politickou změnou bylo nejen střídání premiérů v závislosti na tom, jak se pohybovala ručička pomyslných vah politických stran ve volbách, mnoho let balancující mezi ČSSD o ODS, ale i ukončení éry prvního demokraticky zvoleného českého prezidenta Václava Havla.
Sedmnáctý listopad se stal za těch 14 let určitou formou klišé. Někteří rádi s nostalgií vzpomínají na to, jak jsme k sobě měli v těch dnech blízko, jak jsme se dokázali semknout a postavit se komunistické mašinérii a bludu jejích dogmatiků. Jak jsme nakrátko přestali „hrabat na svém vlastním písečku“ a zajímali se o ostatní a o to, kdo a co nás obklopuje. Pathos minulosti jako by posilovaly televizí často opakované záběry ze střetu demonstrantů s vybaveným šikem policistů na pražské Národní třídě či záznamy z masových demonstrací na Letné.
Myslím však, že v tento den bychom se neměli nechat unášet sentimentem. Podívejme se na dnešek střízlivým a konstruktivním pohledem. Važme si toho, čeho jsme společně dokázali a nebuďme zklamaní, že se skutečnost liší od listopadového přání demokracie, od touhy po lepším životě. Bylo by dobré inspirovat se tehdejší semknutostí a podílet se na budování demokracie. Demokracie je přeci vládou lidu a ne několika politiků, poslanců či senátorů, kteří prosazují své zájmy, aniž by se jich dotýkaly takové základní společenské problémy, jako jsou kupříkladu nezaměstnanost či bydlení. Vzpomeňme si na únorovou volbu nového prezidenta. Není snad smutné, že za 14 let demokracie ve stylu postkomunistická ČR byl jediným vhodným kandidátem na tento výsostný post jen velký Havlův sok, pragmatik a pravičák Václav Klaus? Není snad smutné, že podobně zkostnatělé a stagnující jsou takřka všechny větší politické strany, jež nenabízejí žádnou novou perspektivu? Je snad údělem občana demokratické ČR neustále volit menší zlo?

Jana Kabeláčová